Alkazar

Tato kapitola se věnuje levému břehu Berounky mezi Berounem a ústím Kačáku. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.

Lom Alkazar

Etážový lom Alkazar byl založen v roce 1908. Těžily se zde prvohorní narůžovělé masivní vysokoprocentní slivenecké vápence zejména pro metalurgické, saturační a chenické účely. Nadrcený materiál se dopravoval lanovkou přes řeku k nákladišti na železniční vlečce při trati Praha-Zdice. V roce 1939 měl lom 56 zaměstnanců. Na sklonku 2. světové války chtěli lom využít Němci jako podzemní továrnu na výrobu zbraní. Pracovala zde Todtova polovojenská organizace. Továrna však nebyla nikdy dokončena. V té době sem vedla z Berouna úzkokolejná železnice, jejíž násep je dodnes patrný na okraji louky směrem k Berounu. Po skončení války zde již nedošlo k obnovení těžby. V letech 1959-1965 byl v lomu ukládán nízkoradioaktivní odpad. Po roce 1991 byl odpad odvezen do Všebořic a do dolu Richard u Litoměřic, štoly U štěrkovny a Hlavní štola byly v roce 1998 zality betonem, aby se zabránilo radioaktivní kontaminaci.

Podle V. Větvičky (Berounka, řeka bez pramene) dali jméno lomu v padesátých letech trampové podle španělských pevností Al casar budovaných sice Araby v 9. století, ale proslavených v roce 1936 při nástupu generála Franka. Alkazar, do něhož mířili každý víkend trampové, byl takto pojmenován na protest proti policejní perzekuci, která jim hrozila, jen co v Srbsku za totáče vystoupili z vlaku.

(1) 3D model Alkazaru. Živý model možno stahovat zde. Jde o 3D PDFko (velikost 3 MB), které je možné prohlížet i otáčet v obyčejném Adobe Readeru.
(2) Na obrázku by mohl být pohled na dnešní lom Alkazar, vpravo by pak bylo ústí Kačáku. Nějak se mi ale nezdá mohutnost všech těch skal.
(3) Řícení stěn lomu z přelomu let 2014/2015, ještě nezvětralá hornina má nádhernou barvu

Alkazar, pietní místo

Šanův kout

Šanův kout, či Pšanův kout. V Šanově koutě byly objeveny pozůstatky tábořiště pravěkých lovců koní z období mladého paleolitu (asi před 12 000 lety). Mezi nejvácnější nálezy patří břidlicová destička s rytinou koně.

(1) Stěna nad bývalým zahradnictvím v Šanově koutě je klasickým odkryvem silurských tufitických vápenců. V knížce Český kras (Žák, Majer, Cílek) je u fotografie ze stejného místa následující text, přiznávám se že tomu posunu silurských vápenců moc nerozumím: Údolí Berounky v části nazývané V Kozle názorně obnažuje složitou stavbu silurských a devonských vrstevních sledů silně porušených tektonikou. V zakleslém meandru řeky Berounky vystupuje nad bývalým zahradnictvím obloukovitě zakřivená stěna tvořená vápenci spodní části siluru. Ty jsou strmě přesunuty přes světlejší devonské vápence odkryté v lomu Alkazar. Násunová plocha leží na svazích severozápadního okraje lomu (na boku skály zvané horolezci Matterhorn). Na opačném břehu Berounky tato násunová plocha probíhá nedaleko bývalého železničního strážního domku.
(2) stálá expozice berounského muzea
(3) zbytky polní cesty vedoucí úbočím stěny
(4) Pohled na synklinálu Kozlu, di=diabasový tuf, a=útesová vápence eα-eβ. Průvodce ku geologické exkursi do okolí Berouna, Koněprus a Budňan. Odolen Kodym, 1931

Na skále

(1) říční suť, cca. 60 metrů nad dnešní Berounkou
(2) Navazuje na Šanův kout (přes rokli).
(3) Alkazar z vrcholu kóty Na Skále
(4) Hlavní synklinála v ose Barrandienu v Kozlu v údolí Berounky (foto R. Kettner) (Geologické profily Barrandienem, část. II Západní díl svrchního siluru a devonu, podává dr. Odolen Kodym, 1925)

Vitáčkův (Vitáskův) mlýn

Vitáčkův mlýn byl postaven v roce 1879. K provozování mlýna došlo nejspíše po roce 1881. Povolení provozovat mlynářskou živnost dostal Vitáček 29.4.1882. Jen o pár let později (1906-1908) došlo k regulaci řeky Berounky (reakce na velkou povodeň v roce 1872) a mlýn tak přišel o vodu. Dle protokolu z roku 1906 dostali manželé Vitáčkovi za zmaření vodní síly 15 500 korun, o rok později došlo k zasypání náhonu.

(1) Mlýnský cejch neboli normální znamení bývalého Vitáčkova mlýna z roku 1888 vytesané ve skále je důležitou součástí vodního práva. Cejch mlýna je značka, od které se odměřují výškové míry ve mlýně, zejména úroveň hladiny, po kterou může mlynář nadržovat vodu v řece nebo potoce.
(2) Pohled na Vitáčkův mlýn (uloženo v SOkA Beroun, 1943, © Jiří Jeníček), převzato se souhlasem z vodnimlyny.cz

Pod Líšticí

Turisticky frekventovaná cesta od Berounské čističky po proudu řeky Berounky až k bývalému Vitáskovu mlýnu míjí pár opuštěných lomů.

(1) Bývalý lom pod Líšticí na diabasový tuf, tzv. žabák. Nejsem si zcela jist pojmenováním, ale mělo by se jednat o tzv. Merhoutův lom založený někdy kolem roku 1890. Těžil se tu zelenavě šedý, bělavě skvrnitý granulát označovaný jako žabák. Těžba zde ustala v první polovině 20. století. Výlev patřící nejvyšším liteňským vrstvám je naspodu tvořený proudem hypokrystalického, částečně granulovaného diabasu. V horní etáži jsou v granulátové lavici uzavírány úlomky kontaktně zčernalé břidlice. V nadloží granulátů jsou vrstvené granulátové tufy, pak souvrství tufitických vápenců kopaninských a ještě výše vápnité tufity. Tuto horninovou pestrost dále zvyšuje mimo jiné i skutečnost, že mezerní výplň v granulátech často tvoří krystalický kalcit. (Fiala: Silurské a devonské diabasy Barrandienu).
(2) Skládaná skála - název jsem přebral ze článku P. Špryňara: Vycházka za mechorosty, lišejníky a cévnatými rostlinami z Berouna do Srbska.
(3) žabák, Lištice, stálá expozice berounského muzea (České žabáky jsou skvrnité diabasové tufy, které byly těženy např. mezi Berounem a Lišticí. Žabák patří k našim nejstarším využívaným kamenům, poznáme ho podle nevýrazné šedozelené barvy, úlomkovité struktury a světle hnědých až krémových vrstviček a strakatých hnízd kalcitu, které obklopují úlomky zvětralých diabazů. volně podle V. Cílek - Kameny domova)
(4) achát, Lištice, stálá expozice berounského muzea
(5) Lom Nad Ovčínem byl založený asi roku 1920. Těžil se v něm diabas zvaný modrák, který sloužil jako stavební kámen.
(6) Diabasový tufit - část vrtného jádra prostoupená karbonátovou žilou s pyritovým lemem. Silurské diabasy a diabasové tufity se těžily na Lištici u Berouna a používaly se pro regulaci řek, stavby jezů a pro silniční a stavební účely (expozice berounského muzea).
(7) Aulacopleura konincki, silur, Lištice, Národní muzeum
(8) Lom v Lištici je uváděný již v Seydlově kronice města Berouna jako lom modrého kamene, je založen v ložní žíle poměrně hrubozrnného bazaltu. Je to zřejmě nejstarší lom v této oblasti, snad již středověký (což ovšem nikdo přesně neví).

Komentáře (připomínky čtenářů):