logo

Ameriky (lomy)

Tato kapitola se zabývá okolí lomů slangově zvaných Ameriky. Mapičku můžete zvětšit kliknutím myši, stejně jako další obrázky níže.

mapka

Mořina

Mořina (původně Velká Mořina) je doložena v půli 14. století jako majetek Emauzského kláštera. Karel IV. věnoval dvůr v Mořině svému dvornímu malíři Mikuláši Wurmserovi ze Štrasburku, který pracoval hlavně na výzdobě Karlštejna. Po Wurmserovi smrti vlastnil Mořinu Mistr Theodorik.

Původně gotický kostel (1353) sv. Stanislava byl zcela barokně přestavěn v 18. století a dále upraven na počátku 20. století.

(1) Nejstarší dochovaný náhrobek z židovského hřbitova pochází z roku 1741. Židovské osídlení je v Mořině datováno rokem 1724.

Těžba vápence

Historie těžby místních vápenců může být stará téměř 4000 let. Hornina se těžila tzv. okopáváním. Již od 9. století se v tomto kraji pálilo vápno. Ve 12. století dokládají záznamy export vápence do okolí. Roku 1320 uděluje český král Jan Lucemburský mílové právo k pálení vápna.

Podnětem k rychlému rozvoji těžby vápence bylo zavedení Thomasova způsobu výroby oceli Pražskou železářskou společností v kladenských železárnách a ocelárnách. Vápenec se používal jako struskotvorné činidlo při výrobě surového železa a jako zásadité činidlo při výrobě oceli. První povolení k těžbě je datováno k 4. prosinci roku 1890. První doklad o těžbě na Mořině pochází z roku 1900, na nákladiště Mořina a Kozolupy dosáhla železniční vlečka Kladensko-Nučické dráhy rovněž v tomto roce. Pražská železářská společnost těžila v pásmu Amerik až do znárodnění v roce 1945, kdy lomová soustava přechází pod správu Středočeských uhelných a železnorudných dolů Kladno, od roku 1950 Železnorudných dolů Nučice a od roku 1958 Železnorudných dolů a hrudkoven Ejpovice. Zároveň od roku 1958 začíná být těžba zvolna převáděna na ložisko Čeřinka u Bubovic, které leží severně od Ameriky. V popisovaném pásmu těžba ustává v roce 1965.

Předmětem zájmu těžařů byly především vysokoprocentní vápence (obsah CaCO3>96%), tedy masivní devonské vápence koněpruské a slivenecké, které lze v severním i jižním křídle antiklinály ve vrstevním sledu karbonátů lokalizovat zhruba uprostřed. Jejich těžitelná mocnost se pohybovala v rozmezí 20-45 m. Využívány byly také nadložní pestrobarevné kalové vápence loděnické a řeporyjské s vyšším podílem jílovité složky. Naopak podložní kotýské vápence s obsahem křemitých rohovců stály povětšinou mimo zájem těžby a v největších lomech, které postupně vznikly na ložiskových blocích jižního křídla antiklinály, dnes budují jejich severní stěny (Malá Amerika, Dvanáctky, Jedenáctky, Mexiko, Velká Amerika). Naproti tomu severní křídlo antiklinály, podstatněji postižené krasověním, bylo těženo jen v malé míře (linie menších lomů Rybízový - Kamensko). Pokusně byly také těženy silurské dolomitické vápence s dřívějším názvem budňanské (tj. vápence kopaninského a požárského souvrství), které jsou uloženy v jádru antiklinály (převážně podle článku Michala Kolčavy Speleologická mapa lomů, štol a jeskyní v těžebním pásmu Mořina - Amerika v Českém krasu).

(1) Výstava 50. let vlečky Mořina - Spolek Hagen.
(2) Mechanické zařízení, sloužící k vyklopení naložené rubaniny z důlního vozu (huntu). Toto zařízení, fungující na principu vyvážené kolébky, dokázalo po najetí vozu samovolně obrátit vůz, přičemž vysypávaný hunt zůstal viset za kola, po vysypání se vůz díky odlehčení sám opět vrátil do výchozí polohy - celou operaci horník pouze kontroloval pomocí jednoduché pásové brzdy (páka vpravo). Tento systém nahradil po II. světové válce dřívější těžší, ruční způsob vyklápění vozů, kdy horníci používali vozy s výklopným čelem a na upraveném konci kolejiště museli vůz s daleko větší námahou zvednout a vysypat.
(3) Ložisko bylo směrně rozfáráno hlavní chodbou, z které se otevíraly odbočky, z nichž byly vyraženy dovrchní komíny, sloužící pro sypání materiálu. Dole v chodbě se kámen ručně roztloukal a nakládal do vozů. Komíny byly postupně těžbou rozšiřovány do tvaru nálevky. Postupně se dno komínu rozšiřovalo, až vznikl prostor, kde bylo možno kámen lépe lámat, roztloukat a nakládat do vozíků důlní drážky. Rozvinutí těžebních etáží bylo zásadním předpokladem pro efektivní těžbu. Tento způsob těžby se nazývá nálevkování či mlýnkování. Výhodné bylo otevřít více komínů vedle sebe a ty propojit do jedné etáže. Během vyřizování prvního patra bylo toto patro podsednuto níže založenou chodbou na hlubším patře a do dna patra prvého byly zespodu raženy nové komíny. Otvírka komínů byla pomalá a trvala mnohdy několik měsíců, po rozvinutí etáží se těžba urychlila, mohlo zde být nasazeno více skalníků a později (40. léta) mechanizace (bagry). Dovrchní komíny postupným zahlubováním a rozšiřováním nálevky zanikly, tento, cca 25 vysoký, nebyl doražen a protože ložisko nebylo těženo, můžeme zde dodnes vidět tento klíčový bod začátku těžby.
(4) Slepá jáma (Šibík) je podzemní důlní podpovrchová šachta respektive svislé důlní dílo, které ve svislém směru propojuje jednotlivá důlní patra v hlubinném dole, aniž by mělo jakékoliv vyústění na zemském povrchu. Slouží k usnadnění těžby, k dopravě materiálu mezi jednotlivými důlními patry nebo k větrání dolu. Spodní etáže lomu byly z úrovně Budňanského překopu (375 m.n.m.) otevřeny pomocí této slepé jámy, z jejíhož dna byly vyraženy tři chodby do ložiska a z nich opět těžba pokračovala dovrchně raženými komíny - nálevkami. Šachta je 27 m hluboká, pod úrovní 4. etáže pokračuje ještě cca 6m tzv. volnou hloubkou pro přejetí klece, která je trvale zatopená. Jáma byla konstruována se dvěma klecovými odděleními, přičemž jedna z klecí spouštěla dolů na náraziště 4. p. prázdné vozy a druhá vytahovala plné vozy s vápencem do Budňanského překopu. Původně byla vystrojena dřevěnými průvodnicemi, ty jsou dnes zřícené ve spodní části šachty.
(5) Nestabilní úseky důležitých chodeb a překopů byly v průběhu ražby zajišťovány betonovými výztužemi systému Neubauer (betonové tvárnice s provlečeným armováním sestavené do prstenců řazených za sebou). Jednalo se především o úseky v diabasových tufech a břidlicích.

Velká Amerika

Území je budováno silurskými a devonskými horninami s podstatnou převahou vápenců. Oblast je tektonicky značně postižená - horninová skladba je zdeformovaná do mohutné vrásové struktury - antiklinály Amerik. Základní strukturní směr vrstev je zhruba VSV-ZJZ, který udává směr protažení zájmových ložisek a tedy i následně vzniklých lomů. Vrstvy jsou vlivem zvrásnění strmě ukloněné až téměř svislé (sklon vrstev 50-80o). Lomy proto mohou připomínat kaňony. Příčné a šikmé dislokace dále člení pásmo Amerik na celou řadu ložiskových bloků a definují tak možný rozsah těžby (max. délku lomů).

Těžba započala na dvou nepropojených provozech Kozolupy a Amerika, pravděpodobně v roce 1900. V roce 1909 jsou na úseku Kozolupy (východní část dnešní Velké Ameriky) již zaznamenány dopravní štoly na 1. a 2. patře. V roce 1933 jsou tyto lomy propojeny a tvoří jeden celek. Nejdříve koncem 50. let je odvoz vápence z místa těžby převeden z úzkorozchodné železnice na nákladní automobily. V roce 1963 dochází ve východní části Velké Ameriky ke zřícení nadložní stěny, tento rok je veden jako rok ukončení těžby, poruby pokračují v roce 1964 na západní části.

Vápenec z Velké Ameriky můžeme najít například v oltáři Malostranského kostela Panny Marie Vítězné (Pražské jezulátko).

(1) V lomu byly těženy čisté vysokoprocentní koněpruské a slivenecké vápence pražského souvrství (spodní devon) o stáří 410-400 milionů let. Původně horizontálně uložené vrstvy vápenců byly při variském vrásnění, před cca 370 miliony let, vztyčeny svisle. Výběrovou těžbou pouze nejčistších vápenců vznikl úzký a hluboký lom kaňonovitého tvaru (infocedule - geologická naučná stezka západní částí Českého krasu).
(2) Kolem Ameriky vede legální turistická značka, včetně přístupu na bezpečné vyhlídky. Červený keř na snímku - svída krvavá.
(3) Velmi zkreslené panorama - pohled na Ameriku zboku.
(4) Bývalý vstup do lomu, tuším že pouze pro nákladní automobily.
(5) Pohled od Malé Ameriky (dronem) přes tzv. lom Kanada, závod (Lomy Mořina), Mexiko až na Velkou Ameriku. Vesnice vpravo = Mořina.

Lom u Kozolup

Lom v tzv. severním ložisku byl založen v padesátých letech na kozolupské štole. Kozolupský lom utichá v roce 1965 (někdy uváděno 1966). Lom byl v pozdější době částečně zavezen papírenským odpadem.

Lom u Kozolup je významným geologickým odkryvem, umožňujícím studovat uloženiny siluru ve střední části pražské pánve. Mělkovodní společenstva korálů a ramenonožců se vyvíjela vždy jen do té doby, než byla pohřbena sopečným popelem, který do této části pražské pánve přinášely mořské proudy z oblasti blízké, v té době aktivní, svatojanské podmořské sopky.

Mexiko

Mexiko, méně romanticky Trestanecký lom.

(1) Pomník byl odhalen 30.6.2001 nad tzv. Trestaneckým lomem péčí Konfederace politických vězňů (na návrh pana Františka Šedivého ze Zadní Třebáně). Prostý kamenný kvádr do kterého je vyražen zamřížovaný otvor zhotovil akademický sochař Petr Váňa. Do tohoto lomu byli v letech 1948 až 1953 posíláni političtí vězni, zesláblí hladověním a fyzickými útrapami ve vyšetřovací a soudní vazbě, trvajíc často déle než jeden rok. Prošlo jím během pěti let více než 1400 politických vězňů. V lomu hlubokém přes 100 metrů se těžil vápenec především pro kladenské železárny. Vězni zesláblí minimálními příděly potravin zde museli za každého počasí palicemi roztloukat odstřelený vápenec, přičemž denní norma představovala 22 vozíků, což samozřejmě nemohl nikdo splnit a bachaři toho tudíž zneužívali dle své libovůle. Toho, kdo nenaplnil alespoň sedm vozů, čekala korekce v betonovém bunkru s polovinou potravinových přídělů. Někdy se zde tísnilo až 30 lidí v prostoru 3,5 x 3,5 metru. (podle článku Pomníky obětem komunismu v Mořině a Zaječově, J.Topinka, Minulostí Berounska 5)

Malá Amerika

Zlomové porušení vápencových vrstev v oblasti Malé Ameriky zapříčinilo rozdělení ložiska na samostatně těžitelné malé bloky, ve kterých vznikaly jednotlivé lomy. (Pozn.: Našel jsem i alternativní teorii, že povícero menších lomů umožňovalo kontinuálnější práci). Hlavním předmětem těžby byly kvalitní čisté hrubozrnné koněpruské a slivenecké vápence.

Největší z lomů v západní části těžebního revíru. Otevřen byl v roce 1925, těžil s přestávkami až do roku 1957. Zahlouben byl až na 5. patro (348 m.n.m.), v této hloubce už museli horníci po celou dobu těžby čerpat spodní vodu. Spodní etáže lomu byly z úrovně Budňanského překopu (375 m.n.m.) otevřeny pomocí slepé jámy (tzv. šibíku) - svislé jámy, z jejíhož dna byly vyraženy tři chodby do ložiska a z nich opět těžba pokračovala dovrchně raženými komíny - nálevkami. Dnes je lom až po úroveň 4. etáže zatopen jen mírně kolísající spodní vodou (10 m hloubky) a celý se nachází v NPR Karlštejn. Lom je nazýván Malou Amerikou až od šedesátých let minulého století, kdy byl hojně navštěvován trampy. Původní název je Školka, horníci mu také říkali lom Rešná - rešny nebo také rešna jsou průzkumné kopané rýhy, dodnes patrné v lesích kolem lomu, kterými horníci vyhledávali výchozy vrstev vysokoprocentních vápenců. (Spolek Hagen Mořina)

(1) podle místní informační cedule CHKO

Malá Amerika, bývalý cech

okolí Malé Ameriky

V roce 1932 je ve velké míře roztěžen Liščí lom a na Kamensku jsou v těžbě 2 nálevky (z toho jedna je Malé Kamensko). V závěru roku 1935 se zahajuje těžba v Podkově. V roce 1936 je ve výkresech zaznamenán zárodek Supího lomu a Malé Kamensko je patrně odepsané. Letecké snímky z roku 1938 zachycují Černý, Červený, Supí a Liščí lom prakticky v dnešním stavu. V zárodcích je Pustý a Soví lom, Modlitebna a Podkova. Jižní kříž se objevuje na mapě až v roce 1939 a Rybízový lom až podstatně později. Po 2. světové válce je těžba v lomech na západ od Malé Ameriky pravděpodobně zastavena, až na jednu výjimku - Rybízový lom. Ten byl těžen pravděpodobně v letech 1953 - 1955 (volně podle článku Michala Kolčavy Speleologická mapa lomů, štol a jeskyní v těžebním pásmu Mořina - Amerika v Českém krasu).

V oblasti Mořiny po ukončení těžby zůstal systém nevyužívaných průzkumných a dopravních štol v pěti hloubkových úrovních s celkovou délkou systému kolem 9 km propojených na 20 jámových lomů.

(1) lůmky západně od Malé Ameriky
(2) Těžba na Amerikách probíhala metodou nálevkování (anglické mlýnkování). K vytipovanému ložisku byla vyražena štola (resp. využito průzkumné dílo) a v ložisku samém pak strmý dovrchní komín na povrch. Obvod komínu byl poté obvrtáván a sestřelován dolů do podzemí, tam byl tříděn a nakládán do vozíků (huntů) úzkorozchodné dráhy. Komín se takto postupně rozšiřoval do malého jámového lomu (nálevky) a spojováním jednotlivých nálevek pak vznikal velký jámový lom. Stejný postup se pak mohl opakovat o patro níže. Příkladem již dostatečně rozšířeného lomu vzniklého z jednoho sypného komína je Soví lom, ze dvou komínů např. Kamensko, ve Velké Americe jich bylo minimálně 13. Od 50. let se v mnohých rozšířených pracovištích začíná těžit klasickým lomovým způsobem, používají se clonové odstřely, v lomech vznikají etáže.
(3) Hřebínek v Liščím lomu - důležitost dopravy (ponechání štol) vyvolala v některých lomech zachování ochranných netěžených pilířů, které pak rozdělovaly lom na dvě části. Podobně tomu bylo u Ústupového předělu v Trestaneckém lomu - Mexiku.
(4) Prvním hmatatelným krokem provedeným v terénu před zahájením plnohodnotné těžby byl průzkum pomocí kopaných rýh a sond, tzv. rešen - často se jednalo jen o mělké obdélné prohlubně velikosti cca 2x1 m s bokem ležící kupkou vysypaného materiálu. Pěkné ukázky rešnování se dochovaly v prostoru mezi Sovím lomem a Kamenskem nebo východně od Liščího lomu. Po ověření přítomnosti a kvality vápenců byly do ložiska raženy průzkumné chodby, často jen menších profilů. Byly většinou horizontální, ojediněle úpadní. Pozůstatkem průzkumného díla je pravděpodobně Orlí hnízdo s neobyčejně malým profilem 1,1x1,4 m na východním konci Liščího lomu.

Paní hora

Krasová step na Paní hoře se stala místem řady pokusných výsadeb rostlin dovezených z různých částí Evropy. Chudáci geobotanici pak tápou, co je původní a co ne. Místní pasáček ovcí (úplný Kristus!) považuje dokonce i místní jalovce až za dodatečně vysazené.

(1) Pohled dronem z Paní hory údolím Bubovického potoka.
(2) Arnoldka (na snímku vpravo dole) - jedna z nejhlubších a třetí nejdelší jeskyně v Čechách byla objevena v roce 1972 poté, co stejnojmenný lomař z Bubovic upozornil na otvor v lomu Čeřinka. Celková délka se pohybuje kolem 1360 m, hloubka je 111 m.
(3) Čeřinka - též známá jako Palachova propast - byla objevena v roce 1969. Tvoří ji soubor převážně strmě ukloněných chodeb a puklinovitých dómů, vázaných na vertikální příčné tektonické poruchy. Jednotlivé prostory jsou propojeny svislými propastmi a vytváří tři patra. Celková délka chodeb dosahuje 630 m.
(4) polokulovité krystalické výrůstky, Palachova propast, lom Čeřinka (Berounské muzeum)

Komentáře (připomínky čtenářů):

Zatím není vložen žádný příspěvek

Stránka:  1 

Vaše jméno: 
Váš vzkaz:
Sem prosím napište textově kolik je 3+4, je to ochrana proti spamu:




www.brdy.info © 2002-2018     kontakt: tomas.adam[zavináč]brdy.info