logo

Srbsko

Tato kapitola se zabývá okolím Srbska. Skály podél Berounky k ústí Kačáku, část jeho dolního toku k Hostími, lomy Alkazar a na Chlumu. Bubovické vodopády. Mapičku můžete zvětšit kliknutím myši, stejně jako další obrázky níže.

mapka

Na Bříči (mezi Srbskem a ústím Kačáku)

(1) 3D model skal Na Bříči. Živý model možno stahovat zde. Jde o 3D PDFko (velikost 2,5 MB), které je možné prohlížet i otáčet v obyčejném Adobe Readeru.
(2) Fotografie dokumentuje dramatickou změnu v erozní činnosti Berounky na hranici spodního a středního pleistocénu. Tehdy se ve dně širokého a poměrně mělkého údolí začal vytvářet úzký krasový kaňon. Řeka se za 780 tisíc let (velmi rychle) zařízla do hloubky 70 metrů. Volně podle (Žák, Majer, Cílek) Český kras.
(3) Kaňonovité údolí Berounky sevřené mezi skalami v minulosti neumožňovalo spojení Srbska s Berounem kolem řeky. Provoz na železnici byl zahájen na pravém břehu Berounky až v roce 1862. Chodit po levém břehu bylo možné teprve po zahájení těžby ve vápencových lomech a regulaci řeky Berounky v roce 1908.
Regulace Berounky mezi Berounem a Karlštejnem byla rozdělena do tří etap, první Beroun - Tetín proběhla mezi roky 1906-1908, druhá Tetín - Srbsko mezi roky 1908 a 1910 a konečně poslední etapa Srbsko - Karlštejn začala v roce 1912 a skončila v roce 1913. Druhá etapa Tetín-Srbsko byla technicky i finančně nejnáročnější, protože zde dělníci museli provést odstřel části skály Kozel u Hostíma, kde se průtokový profil koryta velkých vod zužoval na pouhých 80 m, zatímco profil u železničního mostu v Berouně měl světlost 220 m.
(4) Díky výstavbě cyklostezky došlo k částečnému prokácení dřevin a obnažení místních skal, což by mohlo být prospěšné pro některé světlomilnější rostliny. Červený půdní typ by mohl být Terra fusca, zatím neověřeno.
(5) historické foto z roku 1912, vlastník neznámý

Barrandova jeskyně

V roce 2009 se zde málem přihodil smrtelný úraz, kdy osamělý lezec pár dní ležel polámán na dně jeskyně. Mobily v podzemí často nefungují! Podle internetových stránek CHKO Český Kras jde o jeden z význačných krasových systémů v Českém krasu. Jeskyně není zpřístupněna pro veřejnost. Svrchní, prostornější část je vyvinuta ve vápencích loděnických a sahá až do hloubky 25 m. Spodní část jeskyně má spíše freatický charakter. Je tvořena těsnými chodbami většinou oválného průřezu. Narůžovělé krinoidové vápence obklopující tuto část jeskyně patří k vápencům sliveneckým. Celková hloubka jeskynního systému je 44 m a v nejnižším bodě je téměř na úrovni hladiny vody v Berounce.

Kačák od ústí do Berounky k Hostími

Potok je dodnes označován dvěma názvy. Již ve staré svatoivanské legendě, i později ve 14. století, byl označován jako Loděnický potok (název Loděnic je odvozen od tzv. lodění dřeva – způsob plavení dřeva za pomocí soustavy hrází, stavidel a řady propojených rybníků). Od 17. století je častěji nazýván podle starobylé vsi Kačice, kterou protéká na svém horním toku. Nejprve byl jmenován potokem Kačickým, z čehož později vznikl zkrácený název Kačák.

Podle jména potoka Kačáku je pojmenována jedna významná událost ve vývoji původní mořské sedimentární pánve, ve které se zdejší horniny ukládaly. Před 370-380 miliony lety se ve zdejším devonském útvaru odehrála tzv. kačácká událost (event). Kačák tehdy samozřejmě ještě vůbec neexistoval. Rozkládalo se zde mělké teplé moře plné života, nacházející se tehdy velmi blízko rovníku. Nastálé vzedmutí hladiny moří o více než sto metrů bylo zřejmě způsobeno globálním oteplením. Vápence, které dosud vznikaly ve zdejším mělkém teplém moři, byly poměrně náhle vystřídány ukládáním tmavých břidlic. Ty vznikaly ve větších hloubkách s nedostatkem kyslíku. Podle zásadního úbytku zkamenělin v horninách lze doložit, že vlivem těchto změn tehdy vyhynulo mnoho organismů.

Od Hostími po ústí Berounky cestou minete pár opuštěných lomů.

(1) Jeskyně nad Kačákem - Objem zemin, vytěžených při archeologických výzkumech a speleologickém průzkumu v této jeskyni činí přes 500 m3 a je největší v celém Českém krasu. Jeskyně vznikla převážně ve vápencích loděnických, ve strukturně složitém prostoru, kde se protínají starší přesmyky a mladší vertikální poruchy. ( HROMAS, Jaroslav et al. Jeskyně, 2009)
(2) Hostím - srbské souvrství (geologická naučná stezka)
(3) zkameněliny, co se našly v suti

Hradiště V kozle (Hostím)

Podle nálezů bylo hradiště osídlené v pozdní době kamenné a později ve střední době bronzové. Je pravděpodobné, že vnější val má stejné stáří a pozdější Slované se zde opevnili na starší pravěké pevnosti. Hradiště bylo zřejmě trojdílné a zaujímalo plochu téměř 15 ha. Ze západu, jihu a východu byl areál akropole a prvního předhradí nepřístupný. Ze severu jsou vedeny tři opevňovací linie příčných valů. (volně podle stredovek.com)

(1) stálá expozice Berounského muzea
(2) Velmi zvláštní val tvaru U nad údolím Kačáku, zda souvisí s hradištěm nebo jde o novověkou práci netuším.

Lom Na Chlumu

Lom na Chlumu u Srbska byl založen roku 1920 firmou Bárta, Herget a Tichý v tělese čistých vápenců koněpruských a sliveneckých, upadajících zde k SZ. Firma se zanedlouho přerodila ve firmu PRASTAV a lom pronajala železárnám v Hrádku (Škodových závodů). Plzeňská Škodovka měla v místních podzemních prostorách během války tzv. záložní archív výrobních výkresů, zbrojních i mírových oborů. V provozu lom sloužil do roku 1961 (1950 Královodvorské cementárny, 1953 Pragocement Radotín). Těžba ve spodní etáži byla ukončena po nepodařeném komorovém odstřelu a skalním sesuvu velkého rozsahu. Menší těžba ve východní části lomu a odstřel volných bloků v oblasti sesuvu se uskutečnily ještě v letech 1970-1974.

(1) 3D model lomu Na Chlumu. Živý model možno stahovat zde. Jde o 3D PDFko (velikost 5 MB), které je možné prohlížet i otáčet v obyčejném Adobe Readeru.
(2) geologické varhany (Při zvětrávání vápenců vznikají nerozpustné hlíny, které vyplňují pukliny a dutiny. Někdy se vytvoří mohutné vertikální formy zvané geologické varhany)
(3) bývalá lanovka ze zastávky Srbsko na Chlum, jako dítě si ji matně pamatuji ze školních výletů (tedy jenom ten betonový skelet na zastávce). Lanovka byla demontována v roce 1992.
(4) Hájkova rokle s lanovkou na Chlum, vlastník neznámý
(5) Pohled na Kruhový lom skrz Hájkovou rokli z roku 1941, vlastník neznámý
(6) Montmorillonitový páskovaný jíl, výplň krasové kapsy, lom Na Chlumu u Srbska, expozice berounského muzea

Srbské a Netopýří jeskyně (Chlum)

K objevu hlavní části jeskynního systému Srbských jeskyní došlo v polovině 40. let. Postupně byly lomem objevovány další jeskyně, současně však byly zasypávány volné krasové dutiny pode dnem lomu. Dvě dnes největší známé jeskyně v lomu, tedy Srbské jeskyně a Netopýří jeskyně, byly propojeny v roce 2003, celková délka systému dosahuje délku 1,2 km. ( HROMAS, Jaroslav et al. Jeskyně, 2009)

(1) Figurky od návštěvníků. Za totáče prý někdy i protistátní, novověká pověst vypráví, jak STB nebo nějaký její lokaj byly nakrknutý a chtěly prostoru odstřelem zavalit, přičemž prý došlo k vyhubení netopýrů a nechtěnému zvětšení vstupu. Tolik praví báje. Ještě poznámka k výrazu totáč. Tak jsme kdysi říkali době komunistické diktatury (1948-1989), než nás jedna avantgarní Francouzka začala přesvědčovat o tom, že je dobu nutno posuzovat KOMPLEXNĚJI. K tomu se dá dodat jenom jedno - NASRAT!

Lom Alkazar

Etážový lom Alkazar byl založen v roce 1908. Těžily se zde prvohorní narůžovělé masivní vysokoprocentní slivenecké vápence zejména pro metalurgické, saturační a chenické účely. Nadrcený materiál se dopravoval lanovkou přes řeku k nákladišti na železniční vlečce při trati Praha-Zdice. V roce 1939 měl lom 56 zaměstnanců. Na sklonku 2. světové války chtěli lom využít Němci jako podzemní továrnu na výrobu zbraní. Pracovala zde Todtova polovojenská organizace. Továrna však nebyla nikdy dokončena. V té době sem vedla z Berouna úzkokolejná železnice, jejíž násep je dodnes patrný na okraji louky směrem k Berounu. Po skončení války zde již nedošlo k obnovení těžby. V letech 1959-1965 byl v lomu ukládán nízkoradioaktivní odpad. Po roce 1991 byl odpad odvezen do Všebořic a do dolu Richard u Litoměřic, štoly U štěrkovny a Hlavní štola byly v roce 1998 zality betonem, aby se zabránilo radioaktivní kontaminaci.

Podle V. Větvičky (Berounka, řeka bez pramene) dali jméno lomu v padesátých letech trampové podle španělských pevností Al casar budovaných sice Araby v 9. století, ale proslavených v roce 1936 při nástupu generála Franka. Alkazar, do něhož mířili každý víkend trampové, byl takto pojmenován na protest proti policejní perzekuci, která jim hrozila, jen co v Srbsku za totáče vystoupili z vlaku.

(1) 3D model Alkazaru. Živý model možno stahovat zde. Jde o 3D PDFko (velikost 3 MB), které je možné prohlížet i otáčet v obyčejném Adobe Readeru.
(2) Na obrázku by mohl být pohled na dnešní lom Alkazar, vpravo by pak bylo ústí Kačáku. Nějak se mi ale nezdá mohutnost všech těch skal.
(3) Řícení stěn lomu z přelomu let 2014/2015, ještě nezvětralá hornina má nádhernou barvu

Šanův kout

Šanův kout, či Pšanův kout. V Šanově koutě byly objeveny pozůstatky tábořiště pravěkých lovců koní z období mladého paleolitu (asi před 12 000 lety). Mezi nejvácnější nálezy patří břidlicová destička s rytinou koně.

(1) Stěna nad bývalým zahradnictvím v Šanově koutě je klasickým odkryvem silurských tufitických vápenců. V knížce Český kras (Žák, Majer, Cílek) je u fotografie ze stejného místa následující text, přiznávám se že tomu posunu silurských vápenců moc nerozumím: Údolí Berounky v části nazývané V Kozle názorně obnažuje složitou stavbu silurských a devonských vrstevních sledů silně porušených tektonikou. V zakleslém meandru řeky Berounky vystupuje nad bývalým zahradnictvím obloukovitě zakřivená stěna tvořená vápenci spodní části siluru. Ty jsou strmě přesunuty přes světlejší devonské vápence odkryté v lomu Alkazar. Násunová plocha leží na svazích severozápadního okraje lomu (na boku skály zvané horolezci Matterhorn). Na opačném břehu Berounky tato násunová plocha probíhá nedaleko bývalého železničního strážního domku.
(2) stálá expozice berounského muzea
(3) zbytky polní cesty vedoucí úbočím stěny

Na skále

(1) říční suť, cca. 60 metrů nad dnešní Berounkou
(2) Navazuje na Šanův kout (přes rokli).
(3) Alkazar z vrcholu kóty Na Skále

Vitáskův mlýn

Z Vitáskova mlýna v současnosti nalezneme jen pár zbytků. Nepodařilo se mi o něm dohledat skoro nic, nejvíc by mě zajímalo jestli ho poháněla přímo řeka bez nutnosti náhonu.

(1) Mlýnský cejch neboli normální znamení bývalého Vitáčkova mlýna z roku 1888 vytesané ve skále je důležitou součástí vodního práva. Cejch mlýna je značka, od které se odměřují výškové míry ve mlýně, zejména úroveň hladiny, po kterou může mlynář nadržovat vodu v řece nebo potoce.

Pod Líšticí

Turisticky frekventovaná cesta od Berounské čističky po proudu řeky Berounky až k bývalému Vitáskovu mlýnu míjí pár opuštěných lomů.

(1) Bývalý lom pod Líšticí na diabasový tuf, tzv. žabák. Nejsem si zcela jist pojmenováním, ale mělo by se jednat o tzv. Merhoutův lom založený někdy kolem roku 1890. Těžil se tu zelenavě šedý, bělavě skvrnitý granulát označovaný jako žabák. Těžba zde ustala v první polovině 20. století. Výlev patřící nejvyšším liteňským vrstvám je naspodu tvořený proudem hypokrystalického, částečně granulovaného diabasu. V horní etáži jsou v granulátové lavici uzavírány úlomky kontaktně zčernalé břidlice. V nadloží granulátů jsou vrstvené granulátové tufy, pak souvrství tufitických vápenců kopaninských a ještě výše vápnité tufity. Tuto horninovou pestrost dále zvyšuje mimo jiné i skutečnost, že mezerní výplň v granulátech často tvoří krystalický kalcit. (Fiala: Silurské a devonské diabasy Barrandienu).
(2) Skládaná skála - název jsem přebral ze článku P. Špryňara: Vycházka za mechorosty, lišejníky a cévnatými rostlinami z Berouna do Srbska.
(3) žabák, Lištice, stálá expozice berounského muzea (České žabáky jsou skvrnité diabasové tufy, které byly těženy např. mezi Berounem a Lišticí. Žabák patří k našim nejstarším využívaným kamenům, poznáme ho podle nevýrazné šedozelené barvy, úlomkovité struktury a světle hnědých až krémových vrstviček a strakatých hnízd kalcitu, které obklopují úlomky zvětralých diabazů. volně podle V. Cílek - Kameny domova)
(4) achát, Lištice, stálá expozice berounského muzea
(5) Lom Nad Ovčínem byl založený asi roku 1920. Těžil se v něm diabas zvaný modrák, který sloužil jako stavební kámen.

Bubovické vodopády

Vodopády na Bubovickém potoce (Břesnici) patří k zásadním přírodním pamětihodnostem Českého krasu. Bubovický potok se zde prodírá úzkou soutěskou přes skalní stupně tvořené hrubě lavicovitými pevnými vápenci spodnodevonského stupně prag. Tyto vápence vznikaly v moři. Jsou zde popisovány travertinové kaskády, přičemž travertiny - nebo přesněji strukturní pěnovce se zde opravdu tvoří, ale jen v poměrně malé mocnosti. Větší ložisko pěnovce nebo i pěnovcová hráz se zde nemůže vytvořit vzhledem k občasným prudkým přívalům, jimž tyto útvary obvykle padnou za oběť (volně podle původce AOPK).

(1) pěnitec: U horního vodopádu se otvírá přímo ve skále u stezky malý trvale provlhlý výklenek, kde se výjimečně tvoří pěnitec i v dnešní době. Pěnitec stejně jako pěnovec je vysráženina uhličitanu vápenatého vznikající za spoluúčasti rostlin, ale v odlišném prostředí. Vylučuje se na stélkách mechorostů, lišejníků a řas na stěnách provlhlých jeskynních vchodů a převisů v podobě drobných inkrustací, které časem, zejména při vyschnutí nebo promrznutí opadávají na dno jeskyně.
(2) pěnovec: Nejzajímavější útvar z pěnovce se vytváří na nejhořejším převislém stupni v podobě tzv. přelivového nosu, kde rychle narůstající pěnovec vyčnívá nad skalní podklad a tvoří tak převis nad horním jezírkem. Neroste však do nekonečna, neboť se po určité době vlastní vahou utrhne a zřítí do jezírka nebo ho odplaví příval.
Pěnovec vzniká v tekoucích sladkovodních vodách v podobě inkrustací na tělech rostlin, např. na mechorostech, opadaných listech, větvičkách ap. obvykle za spolupůsobení živých rostlin, zejména řas.

Kurbrychtova bouda

(1) Břesnice (Březnice) je místní synonymum pro Bubovický potok, nebo též místní pojmenování údolí mezi Kurbrychtovou boudou a Srbskem. Podle jazykovědců apelativum břes nářečně odkazuje na vřes, který se v údolí Bubovického potoka přes vápencové podloží patrně v historii hojně vyskytoval. Je to hodně zvláštní, protože soukromě mám pocit že vřes se na vápenci nikde neuchytí.
Vřes je druhem, který na vápenci neroste a ani vzhledem ke svému metabolismu růst nemůže. V půdách na vápenci je totiž dusík, nezbytný pro tvorbu bílkovin, přítomen jako dusičnan. Většina rostlin je schopna jej přijímat a enzymem nitrátreduktázou jej přeměnit na amoniakální formu, která se dále zabudovává do metabolismu. Vřes stejně jako většina ostatních druhů z čeledi vřesovcovitých a brusnicovitých tento enzym postrádá, a může proto růst jen na půdách kyselých nevápnitých, kde je dusík přítomen ve formě amoniakální (volně podle Kubíková: Neznámá tvář Prahy – Příroda a rostlinstvo).

Vysoká hora

Vysoká hora, alternativně Velká hora.

(1) Pohled vylepšený dronem na Velkou horu (vpravo), vzadu vlevo potom lesostepi na Doutnáči.
(2) Pohled z úbočí Střevíce (nad Tomáškovým lomem) - uprostřed Doutnáč, vpravo Velká (Vysoká) hora.

Doutnáč

Název hory - Doutnáč, může být odvozen od dýmu z milířů, v nichž tu uhlíři pálili dřevěné uhlí. Alternativní teorii přinesl televizní pořad Krajinou domova (2016). Podle něj dokáže třemdava bílá čas od času zapálit okolní porosty, aby měla větší životní prostor. Třemdava je neobvykle aromatická, silice, které se z ní uvolňují, mohou po teplém letním dni i vzplanout, proto je rostlina identifikována jako známý biblický hořící keř (podle botany.cz).

Bezzásahové území je území, které je ponecháno samovolnému vývoji. Nejedná se o původní lesy, ale o sekundární, přírodě blízké lesy, které splňují alespoň základní atributy přirozenosti – mají méně pozměněnou dřevinnou skladbu, jsou částečně věkově i prostorově strukturované. Lokalita Doutnáč leží ve staré sídelní oblasti, ovlivňované člověkem již v neolitu a dnešní stav a složení lesních společenstev nelze považovat za věrný obraz potenciální přirozené vegetace. Bezzásahová oblast byla vyhlášena roku 2004 a pokrývá masiv vrchu Doutnáče (432,6 m n.m.) a její rozloha činí 68 hektarů. Převažují zde strmé svahy všech expozic, v jižní a východní části svahy dosahují sklonů 30 stupňů. Geologické podloží Doutnáče tvoří šedé až červené vápence devonského stáří.

Ve druhé polovině 18. století došlo k nadměrné těžbě stavebního dříví bez následné obnovy, navíc bylo v revíru paseno na 70 kusů dobytka. Převažujícím hospodářským tvarem, který historicky podmínil současnou podobu lesních porostů na lokalitě, byl les nízký (výmladkový). Lesní hospodářský plán z roku 1806 vykazuje zastoupení výmladkového lesa 96%. Na severních expozicích převažoval buk, na jižních dub. V mapě LHP nejsou vylišeny hranice stepi, avšak její dlouhodobou existenci dokládají okrajové věkovité duby, které jsou jednostranně větevnaté. Do roku 1835 se obmýtní doba pohybovala okolo 40-50 let, po roce 1835 byla snížena na 30 let. Od roku 1864 započaly snahy o převod lesa nízkého na les střední a následně vysoký, avšak zvláště na vysýchavých stanovištích les nízký (výmladkový) nadále dominoval. Až do roku 1887 se provádělo hrabání steliva. Dnes jsou hlavními dřevinami území dub zimní, lípa srdčitá, habr obecný a buk lesní. Buk jako jediná dřevina zájmového území tvoří v jeho severní části nesmíšené jednoetážové porosty, na většině území však převládají porosty s bohatou druhovou i prostorovou strukturou. Mezi dřevinami přirozené obnovy výrazně dominuje jasan ztepilý. Tato dřevina dává přednost půdám obohaceným dusíkem, takže její prosperita pravděpodobně souvisí s atmosférickou depozicí sloučenin dusíku. Co se týká vlivu zvěře, dvě třetiny jedinců přirozené obnovy bylo poškozeno okusem terminálního prýtu. (volně podle Doutnáč – monitoring lokality ponechané samovolnému vývoji-Janík a kol.)

(1) Škrapy vznikají rozpouštěním vápenců třeba pod vlivem půdních roztoků nebo v okolí kořenů. Tento vyjímečně pravidelně vyvinutý škrap v podobě klíčové dírky pochází z Doutnáče, ale jedny z nejkrásnějších škrapů naleznete na vrcholu Bacína nebo na úpatí Tobolského vrchu. (Podzemní Praha: V.Cílek)
(2) V pařezinách (výmladkový les) vyrůstají stromy v trsech ze starého pařezu, jde pravděpodobně i o tento případ.
V 18. století byly výmladkové lesy přítomny prakticky na celém území. Ještě v závěru 19. století výmladkové lesy v Českém krasu převládaly, např. na panství Karlštejn o rozloze 1 540 ha lesa bylo vysokokmenného lesa pouze necelých 20 % celkové rozlohy. Obmýtí pařezin se obvykle pohybovalo kolem 30 let, počty výstavků u středního lesa kolísaly kolem 100 – 150 jedinců na jeden hektar. Pro celou oblast byl také charakteristický vysoký podíl holin (např. v roce 1936 jsou holiny na bývalém panství Karlštejn uváděny v rozsahu 34 %). (volně podle článku MOŽNOSTI ZAVEDENÍ PAŘEZINNÉHO HOSPODÁŘSTVÍ A PŘEVODU NA TVAR STŘEDNÍHO LESA NA VYBRANÝCH LOKALITÁCH V NPR KARLŠTEJN-Liška, Buriánek)
(3) Fotografie v vrcholu, moc na ní není patrná malá prohlubeň (kaliště) téměř na vrcholu. Zvláštní.
(4) Často jsem při výhledech na Velkou (Vysokou) horu a na Doutnáč tyhle kopce zaměňoval, oba mají zdálky velmi podobné lesostepní fleky. A tak jsem provedl opačnou úlohu a vyfotil výhled z Doutnáče, odkud je tedy na něj zpětně vidět.

Králova studna

Komentáře (připomínky čtenářů):

Od: Milena Vlachovská  (2013-03-18 12:41:02)
S UTV při ZČU jsme minulý týden podnikli paleontologickou výcházku Srbsko - Beroun. Díky za krásné fotky s komentáři, které mi připomněly tuto exkurzi. M.Vlachovská

Stránka:  1 

Vaše jméno: 
Váš vzkaz:
Sem prosím napište textově kolik je 3+4, je to ochrana proti spamu:



www.brdy.info © 2002-2012     kontakt: tomas.adam[zavináč]brdy.info