Hostomice pod Brdy

Kapitola se věnuje sídlům Hostomice pod Brdy, Osov a Skřipel, včetně nedalekých Šancí. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.

Hostomice pod Brdy

V roce 1343 je bezpečně doložen název Hostomice, vzniklý z osobního jména Hostoma. Název zde vyjadřoval, že se jedná o obec lidí Hostomových. V písemných pramenech se vyskytl i tvar Hostomnice, který má stejný původ, ale zřejmě zpětnou analogií se jmény jako jsou Lomnice nebo Mníšek byla do jména Hostomice vsunuta hláska -n. (Václav Babička, Původ místních jmen na Podbrdsku, Minulostí Berounska 17)

(1) Protižidovské excesy, které se v roce 1866 rozšířily do mnoha okresů v Čechách, měly svůj počátek v podbrdském městečku Hostomice. Zdejší kraj byl po staletí znám svou tradicí zpracování kovu. Jedním z nejvýznamnějších odvětví, kterým se živila značná část obyvatel, byla výroba hřebíků a cvočků. S rozvojem strojní výroby v polovině 19. století postupně klesal význam ruční práce. Tento dobový trend postihl také cvočkařské řemeslo. K uživení rodiny bylo zapotřebí, aby pracovaly ženy i děti. I tak žili cvočkaři na hranici bídy, neboť cena jejich výrobků neustále klesala. Podbrdský kraj byl chudý a nabízel velmi málo jiných pracovních příležitostí, a tak neměli místní cvočkaři jinou možnost obživy. Za této situace stačilo jen málo, aby se snadno nechali vyprovokovat k nějakým výtržnostem. Impulsem, který vyvolal vzbouření lidu, byla událost z 26. února 1866. Toho dne došlo k incidentu mezi synem cvočkařského mistra a židovským obchodníkem, který za vyrobené hřebíky vyplatil méně než obvykle. Syn cvočkařského mistra byl údajně hubatý, obchodník chlapce udeřil do tváře a vyhodil ho s krvácejícím obličejem z krámu.Na náměstí se zrovna konal Svatomatějský jarmark - plno lidí, kteří se chlapce hned ujali. Ideální spouštěcí mechanismus pro rabování místních obchodů a obchodů v okolních vsích -Osov, Běštín, Bezdědice. (VELMI volně upraveno podle K. Tarantová, Antisemitismus na Berounsku a jeho projevy, Minulostí Berounska 9)
(2) Gotická stříbrná monstrance z Hostomic - publikace Monografie Hořovicka a Berounska k ní uvádí dataci 1422. Podle internetových Hostomických listů byla monstrance darována samotným Karlem IV. a měla být zhotovena někdy okolo roku 1354.
(3) Frajerova restaurace - dnes U Frajerů. Pohlednice odeslána roku 1927. Hřebeny na snímku vypadají pěkně vykáceně.

Šiberna, Velký a Malý Chlumec

Podle F. Cuřína se doklady o toponymu Šiberna omezují na oblast ohraničenou na severu Davlí a Hostomicemi a směřující dále na jih na Neveklovsko, Benešovsko, Sedlčansko, Táborsko a Soběslavsko. Tyto doklady také jasně ukazují, že se tu střídají dvě hláskové podoby tohoto jména – s -rn- (Šiberný) a s -nn- (Šibenný). Za základ pokládá F. Cuřín znění Šibenný a spojuje ho s apelativem šibenice. Dále F. Cuřín konstatuje, že jméno Šiberna zřejmě vzniklo z adjektiva šiberný/šibenný a že tento neobvyklý způsob tvoření byl pravděpodobně způsoben ztrátou etymologické evidence tohoto jména. Navíc tu mohla působit analogie (pazderna, šlajferna), protože z adjektiv zakončených na -ný se substantiva obvykle netvoří. S tímto Cuřínovým názorem polemizuje L. Olivová-Nezbedová, která uvádí, že substantivum Šiberna vzniklo v lidové výslovnosti zkrácením samohlásky v koncovce složeného skloňování substantivizovaného adjektiva ženského rodu, ze Šiberná se stala Šiberna. Kdysi tu bývalo popravčí místo, což by potvrzovalo teorii F. Cuřína, který spojuje toto oronymum s apelativem šibenice (volně podle M. Mackovičové: Oronymie Brdské vrchoviny).

Skalky nad Malým Chlumcem (Kočičí skály)

(1) Znalci autorských práv prosím přivřete obě oči, tato fotka pochází z knihy Palaeozoic of the Barrandian: (Cambrian to Devonian) I. Chlupáč. Pokusím se tenhle geologický jev nafotit sám. Vrch U skalky jižně od Malého Chlumce. Řevnické křemence v blízkosti tektonického pásma Studeného vrchu, subhorizontální rýhování indikuje horizontální složku pohybu.
(2) Věnovala Zdena Bradnová.

Charvát

Oronymum mohlo být motivováno třemi způsoby:
1) J. V. Bezděka uvádí, že oblast dnešního Příbramska náležela v době kolem roku 950 n. l. kmeni libických Slavníkovců, který se považuje za kmen českých Charvátů
2) Podle J. V. Bezděky bydlíval kolem roku 1598 na fořtovně východně od Dobříše vrchní lesní, fořt a lovčí Jiřík mladší Konstantin z Červeného pole a Sumoše, původem Charvát, odněkud z oblasti dnes už bývalé Jugoslávie.
3) z osobního jména Charvát, podle majitele.
(volně podle M. Mackovičové: Oronymie Brdské vrchoviny)

(1) Charvát a Hradec od Studeného vrchu, je patrná i hájovna Jelení palouky.
(2) Drobné terénní nerovnosti poblíž vrcholu, možná historický povrchový průzkum železných rud.
(3) V kameni vytesané D, s náznaky hraničního příkopu v místech bývalé hranice dobříšského panství nad Velkým Chlumcem.
(4) Mostek z nasucho kladených kamenů na bývalé hranici panství Dobříš a Osov.
(5) Geologická mapa východní části Hřebenů - na Charvátu jsou nakresleny dva doly, Geofond

Osov

Kostel Narození sv. Jana Křtitele je dílem vrcholného baroka a pochází z let 1734-1738. Chrám je jednolodní obdélníková stavba se zaobleným presbytářem, postranní sakristií a oratoří. Její velmi hluboké základy spočívají na dubových pilotách. Na jeho stavbě se podílel i Lurago, tento objekt je hodnocen po Karlštějně jako nejvýznamnější dílo okresu Beroun. V okolí je vyhlášena i Krajinná památková zóna Osovsko.

Roku 1379 se v pramenech vyskytují názvy Osov a Osovec jako označení pro Osův dvůr. Toto neobvyklé osobní jméno vzniklo z druhotvaru slova os vedle obvyklejšího tvaru osa, z něhož se pod vlivem německého Wespe stala česká vosa. Alternativný výklad udává původ jména podle osiky či podle os (ostřice). (Václav Babička, Původ místních jmen na Podbrdsku, Minulostí Berounska 17)

(1) Vyduté západní průčelí se středním rizalitem, ukončeným štítem, nese portál s kartušemi a letopočtem 1737 a po stranách rizalitu niky se sochami z dílny Františka Ignáce Weisse (kol. 1695-1756), českého sochaře a řezbáře, od něhož pochází i vnitřní výzdoba - řezbářské a sochařské práce na oltářích a kazatelně. Ve 40. létech 18. století byla pražská Weissova dílna, v té době nejvýznamnější svého druhu, na vrcholu svých schopností (podle stránek prostor-ad.cz).

Vižina

Středověká kolonizace Podbrdska byla dovršena v 15. století, kdy je nejprve v roce 1405 a hned pak v roce 1406 poprvé doložen název Vižina, ovšem v dosti neobvyklém tvaru Wyezym. Profous rekonstruuje původní název jako Viežim, ale je to jen hypotéza, neboť název Vižina je jedním z mála jmen, která zůstávají nejasná. (Václav Babička, Původ místních jmen na Podbrdsku, Minulostí Berounska 17)

(1) Izolované třetihorní ložisko keramických jílů. V tektonicky založených depresích mezi Velkým Chlumcem, Vižinou a Podbrdy v sz. podhůří Hřebenů v. až sv. od Hostomic jsou zachovány splachové jílovité sedimenty miocénního stáří, které na povrch vystupují jen v ojedinělých (z části umělých) odkryvech a většinou jsou skryty pod souvislým pokryvem deluviálních (svahových) uloženin, mocným 5 až 15 m, někdy i více. Výskyty keramických jílů v okolí Hostomic vedly v 17. až 18. století k rozvoji hostomického hrnčířství a hostomická keramika se stala známou i za hranicemi Podbrdska. Jediným průmyslově využívaným ložiskem jílu v pozdější době byla vižinská miocénní pánvička j. od obce Vižiny nedaleko železniční trati. Ložisko je známé od 19. století, kdy se jíly k výrobě hrnčířského zboží těžily šachticemi. Menší průmyslová těžba byla prováděna od roku 1939 a od roku 1961 již byla těžba jílů mechanizovaná. Těžba povrchovým odklizem (hliništěm) dosahovala k hladině podzemní vody (360 m n. m.). Průměrná mocnost dobývané polohy činila 6 až 10 m při skrývce svahových kamenitých hlín o mocnosti 3 až 5 m. Surovina byla zpracovávána v Rakovnických keramických závodech a pobočce v Praze - Hlubočepích pro výrobu dlaždic a obkládaček, později po snížení kvality těžených jílů na výrobu kanalizační keramiky. V současnosti ložisko nízce žáruvzdorných kameninových jílů těží firma LB MINERALS, s.r.o. Miocénní výplň vižinské pánvičky o šířce 500 až 800 m a délce cca 4000 m je mocná až 40 m a je tvořena tmavě až světle šedými, zelenošedými, žlutohnědě až červeně smouhovanými prachovitopísčitými jíly, které z jílových minerálů obsahovaly hlavně illit a kaolinit. Vznik pánvičky byl podmíněn synsedimentárními pohyby, při kterých došlo k poklesu předterciérního reliéfu podél radiálních poruch. Do pánvičky byl v miocénu splachován jílovitý, prachovitý a písčitý materiál fosilního zvětralinového pláště Hřebenů. Texturní znaky sedimentů a převaha jílovitých součástek svědčí o pomalé, poměrně pravidelné a někdy ve značně mocných úsecích dobře vytříděné sedimentaci. Jílovité sedimenty obsahují pylová zrna krytosemenných a nahosemenných rostlin -společenstva středně miocénního lesa. (Litochleb: Ložiska a výskyty nerostných surovin na území brdských Hřebenů a v jejich okolí)

Skřipel

První výskyt jména Skřipel je zároveň i dokladem o existenci kostela v této lokalitě. Jméno obce vzniklo z osobního jména. Příjmení Skříp vzniklo z obecného názvu skříp=skřípání. Název skříp se ve staré češtině používal i pro některé rostliny, např. přesličku, nebo ve tvaru skřípí pro jívu a sítinu. Podobné slovo skříp znamenalo husí křídlo a kosinku. Původní rekonstruovaný název Skřípovy vsi byl asi Skřip-ja, z něho vznikla Skřipl´a a přehláskou název Skřiple, z něhož se vyvinul ještě novotvar Skřipel. (Václav Babička, Původ místních jmen na Podbrdsku, Minulostí Berounska 17)

(1) Památkově chráněné stromořadí s 299 kaštany o stáří cca 140 let. Původně tu ze Skřipele k zámku v Osově vedla alej lipová, ale lípy byly v 2. pol. 19. stol. nahrazeny jírovcem maďalem.
(2) Asi uprostřed mezi oběma vesnicemi se na severní straně u silnice nachází pomníček, zřízený na paměť ukončení pozemkové reformy (podle stránek prostor-ad.cz).
(3) křížek v aleji

Šance

Šance - čtyřúhelníkový (zhruba 130 x 110m) valový areál, pravděpodobně Viereckschanze. Někdy jsou zmiňovány jako "Švédské šance". Potenciální švédové (polní opevnění z dob třicetileté války) ovšem mohli využívat již existující prehistorickou stavbu.

O. Dvořák ve své záhadologické knize Litavka řeka skrytých pokladů píše o zjištění amatérských badatelů, kdy v období kolem prvního listopadu, kdy se slavil keltský svátek mrtvých Samhain, zapadá slunce, pozorované z prohloubeného místa uprostřed valů, přesně za vrcholem posvátné hory Plešivce. Když protáhnete na mapě uhlopříčku obdélníku skřipelských Šancí až na Plešivec, projde tato přímka Krkavčími skalami - čili přes sídlo Hadí královny a kolem proslulého viklanu.

Komentáře (připomínky čtenářů):