Skalka

Kapitola věnované Skalce, areálu nad Mníškem pod Brdy. Dotkneme se také těžbě železné rudy ve zdejších místech.

Skalka, kostelík svaté Máří Magdalény

Kostel Sv. Máří Magdaleny na Skalce byl postaven po velké morové epidemii na náklady mníšeckého hr. Serváce Ignáce Engela z Engelflussu v letech 1692-1693 slavným stavitelem pražského baroka Kryštofem Dienzenhoferem. Vzorem pro stavbu byla kaple ve francouzském Aix en Provence (Diezenhofer byl v Provence na studijní cestě), kde sv. Máří dlela na pokání. Místo se stalo záhy poutním místem pro široké okolí. Interiér představoval jeskyni, podlaha byla pokryta křemennými oblázky, ze stěn a stropu visely krápníky. Na výzdobě interiéru se podíleli významní umělci baroka, např. řezbář Jan Bendl nebo malíř Karel Škréta.

(1) Letecký (dron) snímek Skalky Petra Duška - https://dupe.homedns.org.
(2) Hrobka s cibulovitou bání, ve které byli pohřbeni Unwertové a hraběnka Čejková. Hraběnka Čejková zemřela 16.září 1768 ve věku 73 let a byla pohřbena v kryptě pod sakristií. Po ní zde byli pohřbeni zemřelí klášterní bratři a v rozporu se svou poslední vůlí (chtěl být pohřben na hřbitově v Mníšku) pohřben 1827 Ignác Unwert a 1858 jeho manželka hraběnka Terezie, rozená Törek-Szendrö do společného sarkofágu. V roce 1959 však byly jejich pozůstatky z hrobky před zkázou odvezeny.
(3) Na západní stěně nalezneme dvě náhrobní desky.
(4) Nad vstupním portálem se nachází kartuše s donačním latinským nápisem, který zní: Illustrissimus dominus Servatius Ignatius liber baro de Engelsfluss, sepulchri Hierosolymitani eques, dominus in Mnissek et Magna Chrasticz, S. C. R. M. consiliarius, inclyti judicii feudalis et cameratici assessor nec non primarius regius capitaneus districtus Podbrdensis fieri fecit anno 1693 (v překladu: Velevzácný pán Servác Ignác svobodný pán z Engelsflussu, rytíř Božího hrobu, pán na Mníšku a Velké Hraštici, císařský rada a přísedící manského a komorního soudu, též přední královský hejtman kraje Podbrdského založil v roce 1693). Popis převzat ze stránek mníšecké farnosti.
(5) Lokalita s křížem se objevuje na většině hornických map (výrazný kruhový plácek) a i ve Stabilním katastru, muselo jít tedy dřív o mnohem známější lokalitu než dnes. Podle knížky Brdy známé i neznámé vysoký dřevěnný kříž s obrazem Krista namalovaným na plechu dala postavit postavit v roce 1815 manželka pražského advokáta JUDr. Procházky na památku ukončení válek s Francouzi. Dnes zde nalezneme pouze cedulku, že zde vyprávěl historii Mníšku a Skalky v létech 1950 - 1966 Jan Štastný (1894-1967), mníšecký rodák a autor knihy Městečko pod Skalkou.

Skalka, klášter

Dílo Kryštofa Dienzenhofera bylo dokončeno v r. 1694. Působili v něm nejprve benediktinští mniši, později františkáni. Po jejich odchodu v první třetině 19. století byl klášter ve správě Náboženské matice.

Nejcennější skaleckou památkou byl patrně nástropní obraz "Sv. Máří Magdalena" od Petra Brandla. Tato freska se nacházela v klášterním refektáři, obraz je považován za jedno z nejvýznamějších Brandlových děl. Nyní je umístěn v kostele sv. Václava v Mníšku.

(1) sochy Jana Brokoffa Moudrost a Ctnost
(2) V roce 2015 byly u sochy sv. Jana Nepomuckého vykáceny 4 vzrostlé kaštany a 1 lípa, pro obnovu výsadby bylo zvoleno 5 lip srdčitých (kultivaru Greenspire). Pět stromů jako pět hvězd sv. Jana Nepomuckého - na hladině Vltavy v místě, kam bylo vhozeno zmučené tělo Jana z Pomuku, pozdějšího sv. Jana Nepomuckého, se podle legendy objevilo pět hvězd. Dnes, jako atribut tohoto světce, zdobí jeho hlavu.
(3) Petr Brandl: Kající se Máří Magdalena, nástropní malba z kláštera na Skalce (dnes přenesena do kostela v Mníšku)
(4) Zde bych se chtěl omluvit za dřívější mystifikaci, že klášter byl poničen díky těžbě železné rudy. Není to pravda. Již neležel na poddolovaném území. Za jeho poničení mohou bolševici, kteří z něj ukradli střešní krytinu a tak mohl chátrat díky zatékající dešťové vodě.

Skalka, křížová cesta a zbytek areálu

Křížovou cestu (14 zděných kapliček) nechala zbudovat hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic, která přibližně od roku 1755 žila přímo na Skalce spolu s třemi mnichy-františkány. Usazení mnichů na Skalce si vymohla navzdory pražskému arcibiskupovi až osobní intervencí ve Vídni u císařovny Marie Terezie.

Poustevna na samém vrcholu Skalky, další významné dílo Kryštofa Dienzenhofera, byla stejně jako klášter určena pro benediktinské mnichy. Byla stavěna souběžně s kostelíkem sv. Maří Magdalény a dokončena v r. 1694. Nejcennějším prvkem v poustevně byla socha Piety od Jana Brokoffa.

Původně stála Pieta v apsidě poustevny nad Skalkou. Roku 1919 byla přenesena do jídelny františkánského kláštera na Skalce. Od roku 1959 byla umístěna v kapli božího těla (nárožní kaple obvodové zdi) kostela sv. Václava v Mníšku pod Brdy. Do vnitřní apsidy poustevny byla Pieta vrácena po rekonstrukci v roce 1996.

(1) Rok 2018: Na zemi, při stěnách kostelíka, je na paletách uloženo šest výplní do kaplí křížové cesty. Zhotovil je kamenosochař Martin Mikula a v současné době pracuje na dalších osmi výplních. Po dokončení stavebních úprav kaplí křížové cesty budou všechny vloženy do výklenků. Soubor čtrnácti kaplí stoupajících vzhůru tak dostane význam, který už v roce 1762 zamýšlela a realizovala zbožná hraběnka Benedikta Čejková.
(2) Rekolenční dům (poustevna) - exercicie, duchovní cvičení (Exercitia spiritualita) neboli rekolence jsou formou duchovní formace. Jejich účelem je dojít prostřednictvím ztišení (někdy i mlčení), meditace (kontemplace) a modliteb prohloubení duchovního života jedince. Svatý Ignác, zakladatel jezuitského řádu, zavedl tzv. velké (30denní) a malé exercicie (často týdenní). Pro kněze, řeholníky a řeholnice je povinnost konat tzv. malé exercicie jednou za rok.
(3) Pieta – bolestná panna Maria s mrtvým Kristem pánem na klíně a svatou Máří Magdalénou, oplakávající spasitele. Toto vynikající umělecké dílo vytesal slavný český barokní sochař Jan Brokoff (1652-1718). Je z jemného pískovce, vzniklo kolem roku 1700.
(4) Obraz Petra Váňy vystavený v kostelíku.
(5) od Zdeny Bradnové

Skalka, občerstvovny dnešní a bývalé

Měl jsem donedávna poměrně hokej v bývalých hospodách a hotelech na Skalce, ucelený přehled mi poskytla knížka - Pozdrav z Mníšku! Kniha historických pohlednic:
Skalecký areál v sobě ukrýval několik podniků, vedle hotelu v horní části, ke kterému patřila lesní restaurace, zde byla také klášterní restaurace u kostelíka. Zajímavou historii má hotel Sequens. Restaurace patřila k oblíbeným mezi známými osobnostmi I. republiky a krátkého poválečného období. Jejími hosty byli například J. Drda, I. Erenburk, Vlasta Burian (měl vlastní hostinský pokoj), V. Nezval, M. Pujmanová, M. Majerová, J. Werich, prezident Zápotocký. V roce 1945 zde slavila svatbu dcera p. Štastného - knihtiskaře, autora knihy Městečko pod Skalkou.

(1) Nejohroženější nemovité památky podle NPÚ: Torzo budovy bývalého hostince v poutním areálu Skalka. Jedná se o poměrně rozlehlou barokní budovu, přízemní, původně s využitým podkrovím. Tenhle popis od NPÚ by mi spíš seděl na budovu kláštera....
(2) O. Dvořák uvádí tento historický snímek (1950) s dovětkem penzion na Skalce, jde pravděpodobně o bývalý panský hostinec. Mezi lety 1928 až 1947 zde vybudoval mladý pracovitý číšník Sequens svůj vlastní podnik - restauraci Sequens.
(3) Při prvním pohledu na tento historický snímek z třicátých let dvacátého století mne napadlo, že musí jít o budovu kláštera.
(4) Opravdu, musí jít o bývalý klášter, potvrzuje knížka - Pozdrav z Mníšku! Kniha historických pohlednic.
(5) Tuhle boudu si představuji na místě dnešního bufetu. Dřevěná stavba lesní restaurace (snímek z roku 1926), která byla součástí lesního hotelu Skalka, byla oblíbená jako tančírna.
(6) Pivo většinou nepropaguji a vlastně skoro nepiji, ale tohle mělo zkrátka zajímavou etiketu.
(7) Značkovací družstvo na stezce Řevnice-Skalka 1889, členové družstva: Pasovský, Bečvář a Prokop. Národní muzeum - Historické muzeum

Důl Skalka

Železnorudné ložisko Mníšek pod Brdy - Skalka je jediné významnější ložisko Fe rud v jv. křídle ordoviku Barrandienu. Rudonosný horizont, členící se do několika dílčích ložiskových poloh, je vázán na spodní část vrásové struktury - brachysynlinály Skalka. Ložiskové akumulace oolitického hematitu původně vznikaly v zálivu mezi pobřežím a kambrickým hřbetem, který v té době měl charakter poloostrova. Podloží tvoří kambrické sedimenty, na které transgreduje šárecké souvrství se slabou polohou bazaltových tufů. V nadloží vystupují bělavé skalecké křemence dobrotivského souvrství. Vrásová stavba ložiska je mimořádně silně porušena zlomovou tektonikou, která je reprezentována směrnými přesmykovými dislokacemi, příčnými poruchami a podélnými poruchami přibližně sv. směru s úklonem 70 - 80 stupňů k JV, paralelními se závistským přesmykem. Předmětem těžby bylo hlavní ložisko, představující mohutnou čočku do stran vykliňující, rozčleněné z provozně technického hlediska a podle geologické situace na tři úseky - západní, severní (střední) a východní. Největší směrná délka hlavního ložiska je 1.6 km a po úklonu 45 až 90 stupňů zrudnění pokračuje do hloubky 220 m, tj. 270 m pod úrovní areálu Skalky a pod úrovní 36. patra postupně vykliňuje. Na ložisku Mníšek pod Brdy - Skalka je vyvinuto několik typů Fe rud. Nejhojněji jsou zastoupené chudé sideritové až pelosideritové rudy, dále výrazně oolitické hematitové rudy (hlavně ve střední části hlavního ložiska) a podřadné jsou rudy chamositové. Druhotně oxidované limonit-goethitové rudy patřily v minulosti za rudy s nejvyšším obsahem železa na celém ložisku. Mníšecké rudy náleží ke kvalitnějším rudám barrandienského ordoviku. V průměru obsahují 30 % Fe a 24 % SiO2.

Nejstarší prokázaná těžba sedimentárních železných rud ve středních Čechách spadá již do období osídlení oblasti Kelty (4.-1. století před n.l.). Dobývání se v té době omezovalo pouze na povrchovou těžbu na výchozech rudních obzorů. Ve středověku se již těžilo podzemními díly. Do dnešních dnů se dochoval Nárys dolu Skalka jejího císařského a královského veličenstva z roku 1746 a mapa dolu s jámou Anton de Padua, se zakreslenými povrchovými budovami a rozsáhlými důlními díly. Po roce 1824 byly na ložisku opět zahájeny těžební práce rodinou Colloredo-Mansfeldů a to jak povrchové, tak hlubinné. Ruda byla zpracovávána ve Staré Huti u Dobříše. Těžba zde byla zastavena v roce 1852. V roce 1914 kupuje důl Živnostenská banka, která zde prováděla pouze menší důlní práce. Roku 1938 byl důl prodán Pražské železářské společnosti, která je prohlášena podnikem důležitým pro obranu státu.

Během II. světové války byla těžba na ložisku zintenzívněna, avšak největšího rozmachu se dočkal důl v letech poválečných, kdy od roku 1951 probíhají rozsáhlé přípravné práce pro zahájení velkotěžby. V roce 1953 byla zahájena ražba dopravní štoly na úrovni 16. patra dlouhé 1260 metrů, která byla dána do provozu v roce 1956. Po roce 1954 následovaly do roku 1960 už jen doplňkové hornické práce pro přípravu dolování. Důl odvodňuje dopravní štola (16. patro), všechna patra níže jsou dnes již zatopena. Na 18. patře činil dříve přítok 100 litrů za minutu, při trvalejších deštích až 1000 litrů za minutu. Na 26. patře byl zjištěn průměrný přítok kolem 500 litrů za minutu. Důl dosáhl hloubky 270 metrů a měl 32 pater. V padesátých letech 20. století se stal objemem těžby druhým největším hlubinným rudným dolem na území tehdejší ČSSR. Plánovaná kapacita byla 300 000 tun tudy ročně. Mníšecké hrudkovny zpracovávaly nekvalitní rudu (oproti plánované kovnatosti 26,5 % byla skutečná kovnatost jen málo přes 20 %.) S dobýváním mníšeckého ložiska bylo započato od hranice 3. patra směrem k 16. patru. K plánovanému dni likvidace dolu bylo ložisko vytěženo na západě od 3. patra k 15. patru, ve východní části bylo ložisko vyrubáno částečně mezi 3. a 14. patrem. Dobývání pod 16. patrem nebylo zahájeno. Dobývací metody pro těžbu železných rud byly:

• Nučické dobývání mezipatrovým závalem
• dobývání dovrchním zátinkováním
• dobývání mezipatrovým závalem s použitím nakladače NL 12 V

Dobývání křemenců bylo prováděno otevřenou komorou s nálevkovým výpustným systémem. Roku 1966 byla těžba na ložisku Skalka ukončena. Odhad vytěžených rud na ložisku za období od 1. poloviny 18. století až do roku 1940 byl cca 0,45 milionu tun rudy. Od počátku 50. let 20. století bylo vytěženo 1,7 milionu tun rudy, v podzemi zůstalo 5,75 milionu tun rudy. (podle montannispolecnost.cz a Litochleb: Ložiska a výskyty nerostných surovin na území brdských Hřebenů a v jejich okolí)

(1) prostorová situace Dolu Skalka
(2) půdorys Dolu Skalka
(3) Autorem velmi názorného příčného schematického řezu železnorudným ložiskem je Montánní společnost o.s.. Jí velmi děkuji za svolení obrázek publikovat. Byl jsem taky upozorněn na určité tendenčnosti, které aktuálně uvádím u historie těžby.
(4) portál, vstup do dopravní štoly, začátek prohlídky Dolu Skalka
(5) Dopravní štola je 1270 metrů dlouhá, vede v úrovni 16. patra. Během jízdy nevystrkujme nohy ani kolena, neb se jede natěsno a hrozí úrazy.
(6) ? nástupiště na 16. patře
(7) štola k větrací jámě
(8) Ve štole k větrací jámě ze stropu visí krápníky i něco na způsob záclonek, podle průvodce jde zde o přírodní vápenec (jinde nalezneme útvary z malty, tedy člověkem dodatečně dodané suroviny)
(9) větrací jáma Františka, 76 metrů hluboká
(10) socha Stachanova, kterou kdysi věnovali sovětští horníci horníkům v uranových dolech Jáchymov (ot sovetskich rabotnikov v den 10 letija jachymovskich rudnikov) Průvodce má na skladě drsnou historku o nejdražší soše na světě - byl to dar jáchymovským muklům za natěžený uran, za který jak známo sověti kromě této sochy nezaplatili nic.
(11) slepá jáma, slepá - protože neviděla na denní světlo
(12) strojovna slepé jámy
(13) důlní expozice je situovaná do bývalé elektrorozvodny
(14) Sýp na železnou rudu pod Skalkou
(15) Těžní věž první svážné štoly
(16) Skizze uber die vom furstl Colloredo Mannsfeld´schen Althuttner Eisenwerke in der Katastralgemeinde Mnischek zu Bergbauzwecken occupirten 5. oktober 1880 (vidíme zde Theresienschacht, Josefischacht, Alte Steigerswohnung), zdroj dat SOA Praha.
(17) Polohopisný plán důlních mír u Mníšku, situace do roku cca 1850, zdroj SOA Praha.
(18) Severně a východně od poustevny jsou v lesích patrné malé lůmky. Mohlo by jít o lomy na stavební kámen (dlažební kostky), v SOA Praha jsem nalezl smlouvu na dobývání kamene k parcele 1418 dle tehdejšího katastru, problém je že tato parcela je neobyčejně rozlehlá a mohlo jít o jiné lomy.
Dnešního dne byla mezi mezi ředitelstvím svěřeneckého velkostatku Mníšku s vyhražením schválení vysoké administrace téhož statku a mezi panem Janem Jeníčkem z Horních Mokropes č. 7 následující smlouva učiněná: Ředitelství velkostatku Mníšku povoluje pánu Janu Jeníčkovi v Skaleckém polesí oddělení Skalka pod čís. parc. 1418 u nalézající žíly kamene na ploše 400 metrů lom dle přiloženého plánu k cíli Dobývání kostkového kamene pod následujícími podmínkami otevříti: 1.) Za jeden každý kubický metr vyrovnaného, ke kostkám, v rozličných dimensích upraveného kamene zavazuje se pan kupec částku per zl. v.m. 3- (tři zlaté) Do Důchodu velkostatku Mníšku hned po příjmu v hotovosti zapraviti. 2.) Dobývání kamene povoluje se pouze na Dobu jednoho roku a sice od 1. července 1883 Do konce června 1884. 3.) Jakmile se s odvážením kamene započíti má, jest kupec pán Jan Jeníček zavázán, u lesní správy o příjem Do kubického metru vyrovnaného kamene kostkového požádati, který pak řádně příjmut a poznamenán bude a po zaplacení samého do Důchodu se s odvážením započíti smí. Mimo svého příjmutého, v kostky upraveného kamene nesmí pan kupec žádný nepřijmutý kostkový kámen odvážeti, a musí po čas odvážení příjmutého kostkového kamene, nově lámaný a v kostky upravený kámen na zvláště ustanovené místo rovnati a v pádu nevyhovění této podmínce, by smlouva ihned zrušena byla a uložená kauce k rukoum? důchodu velkostatku propadla. 4.) Pan kupec zavazuje se veškeré odpadky z dobytého kamene do vůkol otevřeného lomu se nacházejících a jemu od lesní správy vykázaných Doliny zavézti a žádné hromady jak ze stavěcího tak i Drobného kamene neponechati. Pak li by ale pan Jan Jeníček s odvážením odpadků a zarovnáním Dolin hlavně koncem června 1884 prodléval, má ředitelství právo práci tuto na útraty pana kupce provésti nechat a se ohledně výloh na složené kauci odškodniti. 5.) Vyjma zvláštního vyjednání neb nového sjednocení se strany ředitelství, nesmí pan kupec mimo přijmutého a zaplaceného kostkového kamene žádný jiný kamen, štěrk neb písek na jiného prodati neb sám odvážeti - ředitelství ale ponechává si právo potřebný stavební kámen neb štěrk pro velkostatek vždy a v jakémkoliv množství sobě odvézti, aniž by jakousi náhrady panu kupcovi povinno bylo. 6.) Pan Jan Jeníček zavazuje se v běhu ustanovené doby od 1. července Do konce června 1884 nejméně 200 kub, mtr. ke kostkám upraveného kamene dobýti a odvézti a koncem června 1884 žádnou zásobu kostkového kamene na místě neponechati. 7.) Za každou jakýmkoliv spůsobenou, dělníky nádeníky neb povozy s vozky učiněnou škodu v lese, ručí pan kupec svou uloženou kauci a má, ve pádu, že by na ploše, na které lom otevřen, neb vůbec u cesty, která mu k odvážení kamene bude, kameny k porážení nutně zapotřeby byly, - jest pan Jan Jeníček povinnen o to u lesní zpravy zakračiti, - kteráž pak, jest-li to je nutně potřebné uzná, sama provésti dá. 8.) K odvozu potřebná vozová cesta se lesní správou poukáže a jest pan kupec povinnen tutéž v Dobrém, sjízdném stavu, jakož i veškeré mostky a stoky na své vlastní útraty po celý rok udržovati, - pouze potřebný kámen a štěrk k udržování týchž se z řečeného lomu zdarma povoluje, a nemá pan Jan Jeníček nižádné nároky na jakousi náhradu od Ředitelství. 9.) Potřebné dříví na můstky se panu kupci od lesní zprávy proti hotovému zaplacení v cenách zde pozůstávajících přenechá a zůstanou postavené mostky majetkem velkostatku. 10.) Výlohy, které vyhotovením a kolkováním této smlouvy povstanou, platí pan Jan Jeníček. 11.) Co jistotu za řádné vyplnění veškerých, ve smlouvě této od pana kupce osobně převzatých podmínek, složil ten samý částku pr. zl. r. m. 320 40 (tři sta dvacet zlatých 40 kr.) v spořit. knížce, která do důchodu velkostatku Mníšeckého na tak Dlouho uložena zůstane, pokud-1,) Doba ustanovená nevyprší - 2.) pokud veškeré, ve smlouvě této obsažené podmínky, vykonány a možné náhrady nevyrovnány budou. V Mníšku, dne 20. června 1883

Vlivy těžby železa

Kostelík sv. Máří Magdaleny založili jeho stavitelé na hraně svahu s velmi rizikovou geologií a navíc přímo na již tehdy známém a pravděpodobně i těženém ložisku železné rudy.

Po komunistickém puči (1948) se s památkami soudruzi moc nepárali. Vlastně jim asi přišlo vhod, že bývalé poutní místo rozvrátí. Ceny železa byly vysoké a v těžbě rud stát chtěl být soběstačný. A tak se investovalo a těžilo bez ohledu na ekonomiku, památky či životní prostředí. V roce 1954 bylo památkářům jasné, že prohráli (bylo zrušen ochranný pilíř pod kostelem) a že je zapotřebí zachránit všechno co se zachránit dá. Sochy byly odvezeny, Brandlova freska byla přežehlena na plátno. Po vytěžení ložiska se skála pod kostelem roztrhla na tři samostatné bloky, které se rozestoupily a sesedly. Prostřední část kostela klesla zhruba o metr do hloubky, čelo kostela s věží se propadlo o 90 cm a posunulo se o 73 cm směrem k Mníšku. Střecha i klenba s umělými krápníky se zbortila. Památkáři nicméně donutili hrudkovny, aby kostelík stáhly ocelovými pásy. Po skončení těžby v roce 1966 byla roztrhaná skalní kra zpevněna hloubkovými betonovými injektážemi a následně byl zapuštěn betonový věnec kolem celých základů kostelní budovy.

Mníšecké hrudkovny zpracovávaly nekvalitní rudu (oproti plánované kovnatosti 26,5 % byla skutečná kovnatost jen málo přes 20 %. ) a chrlily tuny popílku (podle Čáky 100 tun prachu a popílku denně). V době vrcholící studené války to smysl svým způsobem mělo, v následující éře uvolnění a i díky nízkým cenám železa to efekt už nemělo žádný a tak byl v roce 1966 důl uzavřen.

(1) Stav kostelíka v roce 1968 podle informační cedule
(2) fotografie z nástěnky ve vstupní chodbě kláštera

Červený kříž

Matně si pamatuji že u rozcestí u Červeného kříže kdysi opravdu kříž stál. Dnes (rok 2012) se nový kříž nalézá 500 metrů východně od tohoto rozcestí na červené turistické cestě pod kótou 548 U červeného kříže. A o kus dál východněji jsem na kótě Kalvárie hledal další křížek, zatím neúspěšně.

Podle Nowaka, Jahrbuch der k.k. geol. Reichsanstalt 1914 byla železná ruda (krevel) kutána v lese Kalvarie.

(1) Do krásné lesníkovy dcery se zamiloval myslivecký mládenec a když poznal, že jeho láska není opětována, rozhodl se zmocnit dívky násilím. Jednoho dne k večeru na místě, kde kříž stojí, jí přepadl a zneuctil. Mladá dívka se z toho pomátla na rozumu a brzy zemřela. Mládenec po činu uprchl daleko do světa. Jako stařec, hnán zlým svědomím, vrátil se na místo svého zločinu a zde se oběsil. Tento kříž byl obnoven za spolupráce Václava Kadlece, Josefa Slepičky a Antonína Landy v létě roku 2012.

Komentáře (připomínky čtenářů):