Velíz

Tato kapitola se zabývá především Velízem a Kublovem, okrajově také Zdickou skalkou. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.

Velíz, hora

Traduje se, že na Velízu zkomponoval Josef Leopold Zvonař skladbu Čechy krásné, Čechy mé.

(1) Mistrovsky (a vesele) zachycený Velíz od Ladislavy Kučerové - výstava v Kublově od Velízu do moře
(2) Na Bílé skále se snad nacházela tzv. Kochanova jeskyně (od Vršovce - Kochana). Podle historických pramenů jeskyně na Velízu existovala, okolo roku 1850 se však propadl její strop. Pozn.: Místní geologie vzniku jeskyní příliš nenahrává, šlo spíš o nějakou puklinu.

Velíz, křesťanský

Podle kronik (Dalimilova, ale i věrohodnější Kosmova) zde byl Vršovci zajat a týrán přemyslovský kníže Jaromír. Z vděčnosti zde nechal postavit za svojí záchranu kapli sv. Jana Křtitele. Benediktinskému klášteru na Ostrově daroval kostel na Velízu kníže Břetislav I. (synovec knížete Jaromíra), snad v roce 1037. Původní klášter (poustevna) i kostel byl postaven pouze ze dřeva. Teprve na začátku 13. století se obě stavby budují z kamene. Na stavbě kostela sv. Jana Křtitele se odráží sloh románský i gotický. Průčelí vytvářejí dvě románské věže, presbytář je zaklenut křížovou gotickou klenbou. Benediktinské probošství na Velízu vydrželo do roku 1421, kdy bylo vydrancováno a vypáleno husity. Někdy je uváděn rok 1425, kdy táborité a sirotci obléhali Točník a Žebrák. Byl tak zničen výstavný románský areál, světlo umění a vzdělanosti v širém okolí. Zhruba 200 let zůstaly na Velízu jen zříceniny.

Po období hlubokého úpadku čekal na svojí obnovu až do roku 1651, kdy byl zbarokizován (někdy je uváděno 1605?). Klášter však již obnoven nebyl a jeho zbytky najdete na jižní straně za hřbitovní zdí. Paradoxní je, že Velíz byl nyní kostelem utrakvistickým, protože v té době byla většina obyvatel tohoto kraje vyznáním pod obojí. Po Bílé hoře zahajuje hejtman Jan Kolenec z Kolna rekatolizaci. V Kublově dle něj žijí ti nejzatvrzelejší kacíři ...přesvědčování a potrestání vůdců lidu „odpořivého“ z Kublova... Rekatolizace se moc nedařila, Čáka uvádí incident z roku 1775, kdy při čtení reformační postilly byla společnost odsouzena k 140 dnům vězení. Přestavba kostela na Velízu započala v roce 1770, kdy byla zazděna mezera mezi dvojicemi románských věží. Vztyčená věžička s cibulovou bání má již barokní charakter, také všechno vnitřní zařízení dostalo pozdně barokní ráz.

(1) Kostel je jednolodní s pravoúhlým presbytářem a s dvojvěžovým západním průčelím. V průčelí je dochován raně gotický portál, který společně s těžkými klínovými žebry v presbytáři datuje vznik kostela do doby kolem poloviny 13. století.
(2) Co zbylo z kláštera po husitské agitaci. Západně od kostela,ve stavení dnešní márnice, jsou dochovány zbytky gotického proboštství, které nebylo v přímém kontaktu s kostelem a které sestávalo ze dvou bloků. Západní probíhal souběžně s průčelím kostela. Téměř v pravém úhlu na něj navazoval blok jižní, který opět probíhal souběžně s kostelem. Zřícenou budovu dochovanou do úrovně prvního patra viděl ještě v 19. století V. Krolmus a zachytil její podobu v náčrtcích. V západním rameni budovy bylo odkryto gotické okénko.
(3) Fara byla postavena v roce 1787.
(4) Studánku sv. Gotharda nalezneme na východ od kostela u cesty před hřbitovní zdí, je skrytá ve zděném bunkru s uzamčenými plechovými dvířky. Studánka zřejmě vytvořila podmínky pro trvalé usazení lidí zde, na vrcholu vysokého kopce. Svatý Gothard (960-1038) byl biskup z Hildesheimu a patron řádu benediktinů.
(5) Kresba Josefa Berglera z počátku 19. století - Jaromír v nebezpečí smrti. Podle pověsti Vršovci střílejí na bezmocného knížete, ale svatý Jan Křtitel zachycuje šípy do svého pláště.
(6) Z archivu M. Maliny.

Velíz pohanský a archeologie

Název kopce může pocházet od jména slovanského boha stád "Velese". Sochu boha Velese vztyčili v červnu roku 2003 členové šermířské skupiny Berounští měšťané. Je vytesána z dubového dřeva.

(1) V. Krolmus (materiály z Pamětní Zvonařovy síně v Kublově) byl český vlastenecký kněz, sběratel lidové slovesnosti, spisovatel vlastivědné a náboženské literatury a archeolog (jedním z prvních v Čechách).
(2) Pamětní síň J. L. Zvonaře v Kublově

Velíz, železo

I na Velízu se těžila železná ruda, i když ne v takových objemech, jako na blízké Krušné hoře.

U Kublova otevřeno jest železnorudné lože jak na severním tak i na jižním svahu hory Velis v směru východně-severovýchodním a v úpadu obapolně ke svahu hory protiklonném (právě jako u Krušné hory), lože zde pouze ohledáním zjištěné jest nevalně mocno a různě přerušováno, není však vyloučeno, že se tu najde (jako v Krušné hoře) buď v podloží neb v nadloží ještě lože druhé a snad vydatnější (Hrabák, Železářství v Čechách jindy a nyní, 1909).

(1) Důl Krušná Hora, 1933, geologie oblasti, poloha šachet a hald, Geofond
(2) Podélný profil (Velíz u Kublova), 1953, Geofond
(3) Grubenkarte Veliz in Kublau, 1941, vyznačen půdorys důlních děl v dolových mírách I - IV, Geofond

Kublov a J. L. Zvonař

Hudební skladatel a pedagog Josef Leopold Zvonař, který se v Kublově narodil, byl významnou osobností Českého národního obrození. Dodnes je známá píseň Vlastenské hory (Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne...), k níž složil hudbu.

(1) Z podnětu žebráckého Hlaholu byla v roce 1871 na Zvonařově rodném domku odhalena pamětní deska a současně i pomník na prostranství před školou, který je krásnou ukázkou umělecké litiny z Nového Jáchymova. Zaplacen byl z veřejné sbírky.
(2) Pro Národopisnou výstavu českoslovanskou, která se konala v roce 1895 na výstavišti v Královské oboře v Praze, byl vyroben model rodného Zvonařova domu. Dodnes je uložen v depozitáři Národního muzea v Terezíně.
(3) Z archivu M. Maliny.
(4) Hrob na hřbitově na Velízu.
(5) Pamětní síň J. L. Zvonaře v Kublově.

Kublov a okolí

Obec Kublov získala svůj název od osobního jména Kubla (Kublův dvůr). Jméno Kubla mohlo být odvozeno od křestního jména Jakub. Další variantou původu jména je odvození od slovesa kublat (halit) či kublat se (piplat).

Zdická skalka

Zatím jsem nedohledal proč se tahle skalka jmenuje Zdická, protože tohle městečko je dost daleko. Možná je to díky směru na Zdice. Podle geology.cz jde o zvětrávacími procesy vypreparovanou skalku svrchnoproterozoických buližníků tmavé barvy s četnými světlými křemennými žilkami. Buližníky laterálně přecházejí do okolních hornin křemitými vrstevnatými břidlicemi.

Pískačka

Pískačka je na mapách pojmenovaná kóta o nadmořské výšce 447 m.n.m. jižně od Kublova. Někdy se setkáváme se jménem Kamenec u širšího skalnatého hřbítku kolem Pískačky. Kamenec se taky jmenuje hájovna zhruba kilometr východně od těchto skalek.

Kolna

(1) Vlevo nahoře Krušná hora, Kolna vpravo.

Velké Čihátko, Zelený kříž

(1) Lůmek jižně od kóty Velké Čihátko. Spíše tento jižní lom (oproti východnímu) je popisován v Soupisu lomů politického okresu Rakovník (1947, dr. Vachtl). Stěnový lom v buližníku. Bělošedý až šedočerný, vrstevnatý, s vložkou stříbrobílých sericitických břidlic a s impregnacemi limonitu. Hustě puklinatý. Lomový kámen štětový, štěrk a drť pro lesní silnice. Délka 20 metrů, výška 10 metrů.
(2) Lůmek východně od kóty Velké Čihátko.
(3) Stěnové i hloubené odlomy v buližníku. Černý s četnými křemennými žilkami, poněkud břidličnatý. Silniční štěrk. Skalka délky 30 metrů, šířky 20 metrů, výšky 4 metry (Soupis lomů politického okresu Rakovník, 1947, dr. Vachtl).

Na Vartě, Uhlířka

(1) Hrušeň Za pecí je evidována jako památný strom.
(2) Ve Vachtlově Soupisu lomů politického okresu Rakovník (1947) je tento lůmek označován jako Bučina. Příležitostný stěnový lomek státní lesní správy v buližníkovém suku. 70-80 metrů dlouhý, 20 metrů široký, 4-5 metrů vysoký. Intensivně rozpukaný. Štěrk pro lesní cesty. Toho času (1947) mimo provoz.
(3) Adolf Wilson Žižka se narodil roku 1919 v Zadaru, v Dalmácii. Jeho otec Dr. František Žižka byl ředitelem Hypoteční banky Království Dalmatského. Rodina odvozovala svůj původ od legendárního husitského hejtmana Jana Žižky. Za druhé světové války A. W. Žižka pracoval v křivoklátských lesích, aby nemusel na nucené práce do Říše. Byl v odboji a když začalo zatýkání a popravy, sám se v lese zastřelil v roce 1940.

Komentáře (připomínky čtenářů):