Karlík

Tato kapitola se věnuje okolí Karlíku a Karlickému údolí. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.

Karlík

Románská rotunda sv. Martina z 12. století byla pravděpodobně postavena za vlády krále Přemysla I. Otakara. Dnes slouží jako presbytář novorománského kostela z r. 1899, který zahnuje i současnou barokní věž.

(1) Podle Vachtla (Soupis lomů okresu Praha jih) se zde těžil diabas, silurského stáří – liteňské vrstvy, barvy tmavošedé, nazelenalé s bílými kalcitovými žilkami. Proud o mocnosti 10-15 metrů uložený h 5, 35 ^o sev. Nepravidelná balvanitá odlučnost, ve svrchních partiích místy kulovitý. Drcené zóny dosti hojné. Málo pevný, na opracování houževnatý. Vhodný na silniční štěrk a štět, lomový stavební kámen, kámen na regulaci, vzácně použit na pomníkové a ozdobné práce. Stěnový lom délky 40 m, výšky 15-20 m, založený s boku vrstev. Těžilo se ručně, byl zde drtič na naftový pohon. Toho času (1949) mimo provoz.

Krásná stráň

Karlické údolí

Z geologického hlediska leží rezervace v jihovýchodním křídle mohutné synklinály srbsko-mořinské, jejíž geologická stavba je tvořena sledem hornin od svrchního ordoviku přes celý silur až do středního devonu. Nejstarší horniny leží v jihovýchodní části území a směrem k severozápadu je postupně střídají mladší. Značné rozšíření údolí nad obcí Karlík je způsobeno snazším narušením a odplavením šedých a zelených jílových břidlic králodvorského souvrství (svrchní ordovik). Na tyto vrstvy nasedá nejvyšší člen ordoviku kosovské souvrství, tvořené střídajícími se pevnými křemennými pískovci, drobami, prachovci a jílovitými břidlicemi, které tvoří příkré stráně a způsobují náhlé zúžení údolí. Nadložní spodnosilurská souvrství jsou vyvinuta ve facii černých jílových břidlic s množstvím graptolitů a četnými ložisky bazaltů. Mírné sedlo před Čabrakem je již vytvořeno ve svrchnosilurských souvrstvích kopaninském a výše pak požárském. Lochkovské souvrství (nejnižší devon) je ve své převážné části vyvinuto jako deskové tmavě šedé vápence - facie radotínských vápenců. V první serpentině silnice vedoucím údolím lze spatřit vápence stupně pragu. V další serpentině je malý opuštěný lom, ve kterém vystupují již vápence zlíchovského souvrství. Před osadou Dolní Roblín probíhá napříč údolím úzký pruh vápnitých dalejských břidlic a pruh červených a hnědavých třebotovských vápenců. V jejich nadloží leží šedé chotečské vápence, které patří již střednímu devonu. Široké údolí v místech Dolního Roblína je založeno v poslední známé stratigrafické jednotce středočeského devonu, převážně v prachovcích srbského souvrství. (Němec J. a Vojen L., Chráněná území ČR, Střední Čechy)

Intenzivní využívání lesa v minulosti dokládá mimo jiné jeho dodnes patrný hospodářský tvar. Jde vesměs o pařeziny, ve kterých byly stromy káceny v krátkém obmýtí a nové kmeny vznikaly z výmladků na pařezech. Lesnické mapy z 19. století ukazují, že porosty zde měly většinou 20-30 let, jen výjimečně až 50 let. Tím, že člověk od poloviny 20. století hospodaření utlumil pro nízkou rentabilitu a následně částečně i kvůli ochraně přírody, přibývaly druhy stromů tolerující stín, jako je habr obecný. Nové poměry byly příhodné také např. pro expanzi jasanu ztepilého. V podrostu narůstalo zastínění a začaly se hromadit živiny. Současné klima je plné zvratů, do života zdejších lesů zasáhla perioda extrémně suchých let 2015-2019, což vedlo k odumírání stromů v porostech. Na jižních stráních Karlického údolí tak odumřela až třetina stromů.

(1) První písemná zmínka o mlýnu je z roku 1840, kdy byl majitelem Antonín Janda (Jandův mlýn - III. vojenské mapování, Dolejší mlýn - II. vojenské mapování, Císařský povinný otisk). V roce 1930 byl majitelem objektu František Hrubeš, mlýn již není v provozu (vodnimlyny.cz).
(2) Dva jednoobloukové kamenné mostky různého stupně dochování se nacházejí v Karlickém údolí – v Dolním Roblíně a 600 metrů po proudu potoka u Spáleného mlýna známe třetí, nejkrásnější. Všechny mosty využívaly trasy směřující k nim od Prahy jednak přes Třebotov, jednak od Chýnice, které se spojovaly v Roblíně. Na sestupu do údolí Karlického potoka se cesta dělila ke dvěma různým přechodům potoka, přičemž v obou případech se vytvořily dobře rozeznatelné svazky úvozů. Přes všechny tři mosty se přecházel Karlický potok směrem k Mořině. Z Mořiny lze ve stejném směru sledovat dvě trasy – severnější procházela kolem Dubu sedmi bratří a po přebrodění Berounky u Srbska, kde se po ní zachoval výrazný systém úvozů, nejspíše směřovala k Tetínu. Jižnější je pak patrně hlavní středověkou přístupovou trasou od Prahy k hradu Karlštejnu. Že by mosty vznikly v souvislosti s výjimečným významem hradu Karlštejna, od kterého se odvíjí i založení nedaleké vsi Mořina a patrně i Roblína, se ale zdá málo pravděpodobným. Spíše výstavba mostů v Karlickém údolí souvisí s posílením významu trasy podél severních svahů Hřebenů, využívající přechod Berounky pod Krupnou a směřující přes Hostomice na Příbram, která v 15.-16. století nabyla značný význam, na níž z toho důvodu snad ještě za třicetileté války vzniklo čtvercové ohražení u Osova (zdroj doplnit).
(3) Pohlednice Jana Čáky, tuhle jsem vyhrál jako dítě v nějaké soutěži, bylo to moje první seznámení se slavným spisovatelem a výtvarníkem.

Karlické údolí, Peluňková stráň

(1) V posledních desetiletí si horní hrany slunných svahů oblíbila zdivočelá ovce - muflon. Zdejší mufloni pocházejí z výsadku 13 kusů vypuštěných v Radotíně počátkem 80. let 20. století. V Karlickém údolí nalezli klid a optimální podmínky, a tak zde jejich populace nyní převyšuje stovky jedinců. V posledních 15ti letech došlo k výraznému poklesu pokryvnosti bylinného patra a k silné erozi půdy, která stéká z prudkých svahů na silnici v údolí. Na nejpoškozenějších, prakticky holých místech, přežívá posledních několik druhů s mizernou pokryvností. Výrazně ubyly všechny typické druhy teplomilných doubrav a velká část lesních trav a ostřic. Naopak přibyla nebo se zcela nově objevila řada nitrofilních a ruderálních druhů (kopřiva, svízel přítula, netýkavka málokvětá), což je důsledek obohacení půdy živinami, mimo jiné z hojných výkalů muflonů. (Podaří se zvrátit devastaci chráněného Karlického údolí v Českém krasu, Karlík, Živa 2, 2023, kráceno)
Proč vadí mufloni a přitom se někde ochranáři snaží obnovovat lestní pastvu?
Nelze říci, že jakákoli divoká zvěř škodí, nebo naopak, že pastva muflonů je identická s pastvou hospodářských zvířat. Některé vzácné, citlivé druhy rostlin za své dlouhodobé přežívání na lokalitách vděčí právě pastvě divoké zvěře, která tak nahrazuje desítky let chybějící pastvu hospodářských zvířat. Příkladem ze světlých lesů Českého krasu je krátkověký hořec brvitý, závislý na narušování půdního povrchu. Jiným příkladem je reliktní stepní hlaváček jarní, přežívající v Českém krasu na otevřených plochách lesostepí, jejichž mozaika jedo značné míry udržována kopytníky. Pod statná je míra narušení.
Lesní pastva musela být v historii silně regulována, nešlo jen tak mít v lese volně se pasoucí kopytníky. Stádo bylo řízeno pastevcem a pastva tak byla rovnoměrná. Jestli a jak moc se páslo v Karlickém údolí, zatím nevíme, v Českém krasu však lesní pastva probíhala. Archivní údaje dokládají její kulminaci ke konci 18. století. Obecně platilo, že na noc se zvířata vracela do stájí. Často se zahánělo i na poledne – kvůli dojení. Defekace se omezovala do značné míry na stáje nebo ohrady, trus představoval cenné hnojivo. Výsledkem bylo dlouhodobé odebírání živin v lese a na pastvinách, jejich hromadění v sídlech a přesun na pole. To je zcela zásadní rozdíl oproti dnešní realitě: mufloni se napasou na poli a defekují v lese. Divoce žijící zvěř má možnost se zdržovat na svých oblíbených místech. Mufloni obvykle vyhledávají horní hrany jižních svahů, kde tráví většinu dne. Místa jsou zpravidla hůře přístupná pro lidi, a zvířata zde proto mají klid. Probíhá tu tedy vyměšování a akumulace živin. Půdní povrch je narušen a bylinná vegetace takřka odstraněna – projevuje se silný sešlap a mufloni si také vyhrabávají v zemi lože. Z hlediska biodiverzity ale právě zde bývají ta nejzajímavější a nejcennější místa, která jsou tak ničena. (Ovce v lese? Úvaha nad pastvou hospodářských a divokých zvířat v lesních porostech, Karlík, Živa 2, 2023, kráceno)

Karlické údolí, Stydlá voda

Recentně se srážejí pěnovce v rýze na pravém břehu Karlického potoka v lokalitě Ve studeném (také Stydlé vody). Pod pramenem se usazuje proud recentních strukturních pěnovců s inkrustacemi, dlouhý 30 m, široký 8 m, v mocnosti do 1 m. Pěnovce tmelí i vápencové suti a svahové hlíny. Původně klasicky vyvinutá lokalita byla začátkem 20. století devastována jednak lámáním travertinu na alpina, kterým byly zničeny dvě spodní soustavy kaskád, hlavně však úpravami na jímání vody chataři (před válkou byla tato voda expedována pod značkou „Bertrandka“). (Vegetace středočeských pěnovců, M. Rivola, 1982)

(1) otisk listu do pěnovce
(2) Karlický potok v místě přítoku Stydlé vody
(3) Pramen Petránka (Bertrandka?) se nachází na pravém břehu Studeného potoka pod Dolním Roblínem, je jímán v objektu malé vodárny. Vydatnost pramene je cca 0,75 l.s -1. Pramen byl do roku 1918 využíván pro stáčení minerální vody pro kraj Pražský (estudanky.cz).
(4) Poblíž Petránky se ještě nachází výtok z trubky, jedná se ale jen o svedení potůčku z boční rokle Karlického údolí.

zřícenina Karlík

Hrádek Karlík stával na ostrohu nad Karlickým údolím. O založení a funkci hradu historické prameny mlčí. Snad ho založil Karel IV. roku 1358 k ochraně hradu Karlštejna. Neví se ani kdy hrádek zanikl, pravděpodobně roku 1422 v souvislosti s dobýváním hradu Karlštejna husity. Hrádek měl lichoběžníkový půdorys, na severu ho chránila hradba se vstupní bránou a na jihu se nacházela budova. Dodnes se zachovaly pouze malé zbytky základových zdí a příkop.

Skalice

Mořinka

(1) Mořinka č. 22. Národní muzeum - Historické muzeum

Komentáře (připomínky čtenářů):