Zbiroh a Colloredo-Mansfeldové

Zdena Bradnová

Colloredo-Mansfeldové

Tento rod knížat a hrabat se objevuje na historické scéně již před tisícovkou let v Itálii. Do Čech přišel v době třicetileté války. A rod Mansfeld ještě o 100 let dříve. Psát rodokmen Colloredo Mansfeldů je asi zbytečné, to vše již bylo zpracováno. Můžeme tedy začít u Jeronýma Huberta, narozeného v roce 1870, který žil na zámku ve Zbiroze se svojí manželkou Berthou. Ta pocházela z rodu Kolowratů. Manželé měli čtyři syny. Nejstarším synem byl Josef, narozený v r. 1910, dalším z narozených synů byl Jeroným, přezdívaný Honome narozený v r. 1912. Syn Vikard, zvaný Katy narozen v r. 1914. Nejmladší syn Bedřich se narodil v r. 1917. Jejich matka Bertha opustila rodinu poté, co se seznámila ve Vídni s černošským zpěvákem Rolandem Haysem. Odjela s ním na turné a porodila mu dceru míšenku. Manželství Jeronýma Huberta a Berthy bylo rozvedeno v Praze 8.1. 1926. Zpěvák je zanedlouho opustil a hraběnka s dcerou zůstala bydlet na zámku ve Francii. Pokud se prý tomu zámek dalo říkat. Byla prý to ruina, ve které byly obytné sotva dvě místnosti. Roland prý nebyl žádný krasavec, jak se říkalo . Tato informace je od paní Inemanové, která celý svůj dospělý život prožila na hájovně na Kohoutově, kde nakonec pan kníže Jeroným zemřel. Pan hrabě Jeroným Hubert zůstal na výchovu svých synů sám. Rodina prý žila skromně. Chlapci měli na zámku svého profesora, ale hrát a stýkat se s dětmi zaměstnanců směli libovolně. Všechny čtyři chlapce adaptoval jejich bezdětný strýc- bratr jejich otce, kníže Josef. Ten v roce 1925 mezi ně rozdělil rodový majetek větve Weikhardů. Nestarší Josef (otec Kristiny Colloredo Mansfeld n. 1940) dostal Opočno. Jeroným dostal Zbiroh. Vikard Dobříš a nejmladší Bedřich malou usedlost v Rakousku. Mansfeldové v době mnichovské krize v září r. 1938 vyjádřili svou věrnost k českému státu spolu s dvanácti šlechtickými rody. To mělo za následek, že majetek Dobříš, Opočno a Zbiroh byl majitelům Colloredo Mansfeldům vyvlastněn nařízením státní policie gestapa. Hlava rodiny Jeroným Hubert se musel ze zámku vystěhovat. Bydlel u svého bývalého správce na polesí. Rodina se musela často hlásit v Praze na gestapu. Když se jednou hrabě Jeroným Hubert vracel z výslechu v Praze na gestapu, tak ho řidič místní autobusové linky odmítl vzít do autobusu- měl to zakázané od říšských úřadů. Pan hrabě byl totiž označen jako nepřítel Třetí říše. Starý pán se ve vytrvalém dešti vydal od zbirožského nádraží pěšky. Nastydl a po několika dnech zemřel v Praze na zápal plic v roce 1942. Pohřben byl na hřbitově ve Zbiroze, ale nikdo ze zbirožských občanů mu na pohřeb nesměl jít. Mohl prý být doprovozen pouze k bráně Jeho hrob byl u průchodu mezi novým a starým hřbitovem po levé straně. Ostatky pana hraběte byly převezeny později do rodinné hrobky v Opočně. Dnes je na tomto pohřbena rodina Lackova.

Z vyprávění paní Mileny Zítkové

Paní Milena Zítková má mnoho dopisů psaných rukou Jeronýma Colloredo Mansfelda. Dopisy jsou adresovány na ní a jejího již zesnulého manžela. Dopisy pochází z doby jeho odchodu z Československa do Rakouska a později do Kanady. První dopis, který manželé obdrželi měl bratislavské razítko. Dopis byl pravděpodobně napsán ve Vídni. Na Slovensko ho převezl a odeslal pravděpodobně otec Lívie Colloredo Mansfeldové. Paní Milena dále vypráví, jak se s Honomém seznámila. Potkávali se spolu ve zbirožském papírnictví pana Pechara. Tam se prodávaly knihy, které si mohli zákazníci prohlížet a také si zde mohli povídat s ostatními zákazníky i s panem majitelem. Pan Pechar také vázal brožované knihy. Právě zde se dali do řeči a seznámili se tak, jako se znal s mnoha lidmi ve Zbirohu. Jeroným, zvaný Honomé se znali s mým manželem ještě před válkou a měli dost společných přátel. Rodina mého manžela měla rekreační chalupu pár kroků od zahradnictví na Františkově. Když mu Němci zabavili veškerý majetek a vystěhovali ho ze zámku, tak bydlel v malém domku v zahradnictví na Františkově. Pracoval jako lesní dělník v brdském Kolvíně, kam dojížděl někdy na kole. V té době ukrýval v blízkých lesích generála Homolu, na kterého byl vydán zatykač. Generál Bedřich Homola (krycí jméno Ataman) byl československý voják, legionář, zemský velitel Obrany národa v období okupace Čech a Moravy. Byl zatčen na základě udání v roce 1941 v Praze. Byl umístěn v Pankrácké věznici a byl převážen k výslechům do Pečkova paláce. V září 1942 byl převezen do Drážďan a odtud do Berlína-Plotzensse. Byl odsouzen za vlastizradu a byl popraven v lednu 1943.

Poznámka ze vzpomínek mé matky : Muselo to být někde na Januškách, nebo pod Vlastcem za Líšnou. V té době moje matka pracovala jako úřednice na Městském úřadě ve Zbiroze a další úředník pan Lhotka s ní jezdil do těchto míst. Maminka dělala v době, kdy se pan Lhotka scházel s panem generálem Homolou, nějaký soupis dobytka, který tam byl ustájený. To, ale v té době moje maminka nevěděla. Na úřadě se ilegálně také tiskly letáky a Rudé právo. Zaměstnanci byli po prozrazení zatčeni a odvezeni na gestapo do Plzně. Pan Lhotka byl popraven, moje matka a další zaměstnanec pan Holub měli štěstí a vrátili se. Po panu Lhotkovi zde zůstala manželka a jeho čtyřletá dcerka Hanička.

A opět k poznámkám paní Zítkové. Pan hrabě podporoval i rodiny vězňů, staral se o starou bývalou komornou své matky. Koncem války byl nasazen na opevňovací práce v Holandsku. Honomé vystudoval kunthistorii, byl to vzdělaný člověk, měl rád společnost, ale nikdy nebyl nadřazený. Měl rád společnost a uměl si popovídat s lesáky, sedláky i intelektuály. Ihned po válce mu bylo slavnostně navráceno všechno, co Němci zabavili. Návrat na zámek se slavil za účasti mnoha zbirožských občanů. Mladí tancovali v krojích. Také se sloužila mše v zámecké kapli. Paní Zítková dále připomíná , jak byl hned obnoven skauting a Jeroným se stal čestným předsedou. V jedné budově v parku dostali k dispozici místnost, kde měli klubovnu. Také dal skautům k dispozici velký sál, kde byl pořádán zábavný večer pro skauty a mnoho dalších hostů, rodičů i dalších dětí. Bohužel v roce 1948 dostal Jeroným Colloredo Mansfeld výpověď z nadměrného bytu. No pravda, zámek byl nadměrný byt. Nějakou chvíli před svým exilem bydlel ve vile u Halíků pod zámkem. S Jeronýmem se Zítkovi setkali až po dvaceti letech v roce 1968 v Rakousku. Do Zbiroha přijel poprvé v roce 1970, byl ale sledován na každém kroku po celou dobu pobytu. Pak už do Zbiroha jezdil každým rokem vždy na deset dnů. Setkával se zde se svými přáteli, kteří se nebáli. V devadesátých letech se vrátil definitivně. Bydlel v dřevěném srubu, vedle hájovny na Kohoutově uprostřed svých lesů, kde sloužili jako hajní tři generace Inemanů. Byl spokojen uprostřed lesní samoty a pohody, kterou uměla paní Inemanová a její rodina vytvořit. Jeroným své lesy miloval a také tam vítal své nejbližší.

Z vyprávění paní Aleny Černé (rozené Třeškové)

Rodina Třeškova bydlela na brdském Kolvíně, kde měl otec paní Černé obchod se smíšeným zbožím a firmu na prodej hospodářských strojů. Právě sem do již zmíněného Kolvína byl Jeroným C. M. po uzavření vysokých škol nasazen na práce jako lesní dělník. Zde ho osud svedl právě s panem Třeškou. I když byli lidé z Kolvína za 2 světové války vystěhováni, tak to neznamenalo, že Kolvín byl pro ně nepřístupný úplně. Pan Třeška byl i po vystěhování zaměstnán u dřevozpracující firmy Fischer v Kolvíně. Pan Jeroným C. M. byl najednou vsazen do prostředí, kde byla práce hodně namáhavá a co bylo ještě horší, také hodně nebezpečná. Vzhledem k tomu, že zde pracovali amatéři kněží a studenti, kteří neměli s touto prací žádné zkušenosti, tak smrtelné úrazy zde byly na denním pořádku. Jeroným pochopitelně mluvil česky i německy, čehož pan Třeška využil, aby panu Jeronýmovi pomohl svojí přímluvou. Jeroným pochopitelně jeho pomoc v této těžké situaci vřele uvítal. Brzy se z této pomoci vyvinulo přátelství, které trvalo po dlouhá léta. Pan Jeroným C. M. nechal dokonce vypracovat projekt na přestavbu stávající nemovitosti v Těškově, kam se rodina Třeškových po vystěhování z Kolvína odstěhovala, na výstavní hospodu. Projekt, který byl vyhotoven rokycanským architektem Kalivodou, se bohužel nikdy neuskutečnil. Pokaždé, když se Jeroným C.M. vracel do vlasti, nikdy nezapomněl rodinu Třeškových v Těškově navštívit. Vždycky chtěl pozdravit svého dobrého přítele, který mu v nouzi pomohl.

Z vyprávění paní Inemanové

Hrabě Jeroným ,pozdější kníže měl za války zákaz vstupu i zákaz lovu ve svých lesích. Hluboké křivoklátské lesy v okolí Kohoutova vždy prý ale navštěvoval. Přicházel vždy v noci a pochopitelně tajně. V té době byla hájovna na Kohoutově dvojhájenkou. Na jedné polovině hájovny působil pan Ineman a druhé polovině hájovny působil pan Grosman. Více tedy úplně věřil pan Jeroným rodině Inemanových. Stará paní Inemanová vždy do kůlny připravovala vařicí čaj a v senících o kterých věděli, že do nich pan Jeroným chodí, nechávala rodina máslo, mléko atd. Na hájovně prý byly pořád čtyři krávy a tak o domácí jídlo nebyla nouze. Pan Jeroným nechával v senících vzkazy asi tohoto znění kam jste schovali jeleny, dnes jich bylo málo ? apod. Také pochopitelně vzkazy v podobě díků. Někdy se také v noci zastavil v hájovně směrem od rezervace. Paní Inemanová potvrzuje slova paní Zítkové, že pan Jeroným jezdil na Kolvín většinou na kole. Když se vrátil natrvalo do republiky tak bydlel ve srubu na Kohoutově. Byl prý za všechno velice vděčný. Lesy miloval bezmezně a byl rád, že může nyní žít uprostřed nich. Na Kohoutov za ním občas jezdily mimo jiné hraběnky Lobkowicz, staré dámy z křimické větve Lobkowiczů. Pan kníže prý vždy hlásil Přijedou Lobkowiczky, ale nedělejte si starosti, nejsou vybíravé, jí všechno. Panu Jeronýmovi po smrti bratra Josefa v roce 1990 připadl titul Knížete. Z právního hlediska tato skutečnost nemá v České republice žádný význam. Šlechtické tituly byly zrušeny již v roce 1920. V rodech se ale tato tradice udržuje dál. Jeroným C. M se stal po smrti svého bratra Vickarda dědicem dobříšského panství. Vikard pracoval v době 2 světové války jako adjunkt na Moravě. Aktivně se zapojil do odboje proti nacistům. Později se prý musel skrývat na Moravě u svých přátel. Po válce o navrácení majetku neusiloval, byl těžce nemocen. Odjel za matkou do Francie, kde ještě téhož roku zemřel. Kníže Josef otec hraběnky Kristiny C.M. měl za války podobný osud jako jeho bratr Jeroným. Byl také totálně nasazený na více místech. Rodina bydlela v Rozběřicích. Po narození dcery Kristiny narozené v r. 1940 manželka pana knížete vážně onemocněla. Nikdy se nezotavila a zemřela v mladém věku.

Po válce bydlela rodina knížete Josefa C. M. krátký čas v hájovně Na Vlastci, kde působil v té době hajný pan Soukup. Tehdy mohlo být Kristině 6, nebo 7 let. Milovala koně a vůbec se jich nebála. Měla německou chůvu, česky nerozuměla. Každé ráno prý čekala před hájovnou na ženské, které pracovaly v lesních školkách. Utekla chůvě a celý den vydržela s nimi. Každá prý jí dala něco ze své svačiny. Hrála si v okolí sama, nebo se jim snažila pomáhat. Tolik tedy znovu z vyprávění paní Inemanové starší, která tehdy v lesích v okolí Vlastce také pracovala a tak se na rodinu Josefa C.M. i na Kristinu dobře pamatuje. Kníže Josef se také podílel na odboji a pomáhal také stejně jako jeho bratři. Pomáhal sestřeleným spojeneckým letcům. Jeroným C. M. neměl po válce problémy s navrácením majetku, kdežto jeho bratr Josef ano. Spekuluje se o tom, že Josef požádal pro svoji dceru Kristinu o německé občanství. Písemný doklad snad zatím nebyl dohledán. Jedním z důvodů měl prý být židovský původ matky knížete, paní hraběnky Berthy. Ta ovšem víme, že ve Zbirohu, ani v republice dávno nežila. Paní Bertha narozená v roce 1892 zemřela ve Francii v roce 1990. Pan Jeroným C. M. po nějaké době těžce onemocněl. Nějakou dobu se léčil v Praze v nemocnici Na Homolce, ale v nemocnici zůstat nechtěl. Velmi prosil, aby ho rodina Inemanových vzala zpět na Kohoutov. A tak jeho přání bylo splněno. Rodina Inemanů měla mezi srubem a hájovnou propojený telefon, takže okamžitě věděli, že je potřeba přijít. Zde pan Jeroným skončil svou životní pouť. Za knížetem také často jezdila Bettina Lobkowicz z mělnické větve Lobkowiczů Za Jiřího Lobkowitze se provdala v roce 1988. Bettina pochází ze Švýcarska, je dcerou velkoprůmyslníka. Právě ona, když pan kníže zemřel zařizovala veškeré záležitosti týkající se pohřbu a také ho vypravovala. Než pan Jeroným C. M. odešel do exilu, tak před odchodem chtěl údajně věnovat zbirožské panství Univerzitě Karlově. Tolik z vyprávění paní Inemanové starší.

Jerome Mansfeld

Po smrti knížete Jeronýma C. M. zdědil zbirožské a dobříšské panství jeho synovec Jerome C. M. syn Bedřicha C. M., který před léty dostal malou usedlost v Rakousku. Jeroným byl celý svůj život svobodný a bezdětný. Kdyby u nás nebyly zrušeny tituly , tak by náleželo panu Jerome Mansfeldovi také oslovení kníže. Někteří lidé ho tak sice oslovují, jako si zvykli titulovat jeho zemřelého strýce pana Jeronýma. Jerome žil v Americe a v Rakousku, kde také vlastní a spravuje svůj lesní majetek. Se svojí manželkou Lívií vychovali dva syny a dceru. Paní Livie o sobě říká, že nemá ráda vekloměsto. Narodila se sice v Praze r.1956, kde žili její prarodiče. Její otec byl zemědělský inženýr, původně velkostatkář na Slovensku. Po kolektivizaci zemědělství přišel o svůj majetek a pracoval v Bratislavě ve stavebním podniku Termostav. V Bratislavě neměl možnost sehnat byt a tak Lívie se svojí matkou bydlely rok u babičky a dědy v Praze. Dále do svých deseti let bydlela s rodiči v Bratislavě. Když bylo Lívili cca deset let, podařilo se rodině na třetí pokus emigrovat do Rakouska. Jejímu otci bylo tehdy 59 let. Měl však výhodu, že ještě za monarchie studoval v Rakousku klášterní školu skvělého jména. Jeho tehdejší spolužáci mu pomohli získat rakouské státní občanství. Pro Lívii byl odchod ze země velice těžký. Děti se naštěstí učí jazyk rychleji než dospělí a také se rychleji adaptují na nové prostředí. Lívie poznala svého manžela již jako dítě. Ten je ale o sedm let starší a tak nejevil o její společnost tehdy zájem. Líviina matka se znala s rodinou Colloredo Mansfeldů již dříve. Lívie se se svým mužem sblížila až mnohem později, ve svých 22 letech, když jí pozval do divadla. Po roce jejich známosti byla svatba. I když paní Lívie lesnictví jako její manžel nestudovala, tak co se provdala , se v lesích stále pohybovala. Lesy a přírodu má ráda. Vekoměsto prý nemusí. Jede se tam podívat, navštíví kulturní akce, projde si obchody, ale za chvíli ho chce mít za zády. Rodina Jerome C. M. dala nad Přísednicí zrenovovat fořtovnu Jableckou myslivnu, zde tráví čas, pokud do Čech z Rakouska přijedou. Paní Lívie na Dobříš nechce, není tam žádné soukromí a ona chce být hlavně uprostřed přírody. Bývalou fořtovnu často navštěvují synové Paul a Leilo. O pořádek a o květinovou výzdobu na fořtovně se stará paní Zdenička Inemanová, která žije v hájovně na Kohoutově. Musí prý být vždy vše připraveno, povlečeno, protože nikdy neví, kdy rodina Colloredo Mansfeldů přijede. Květinová výzdoba je vždy nádherná až do samého podzimu. Často se v těchto místech pohybujeme. U hájovny na Kohoutově nechal pan Jerome se svojí manželkou Lívií zbourat srub a na této krásné samotě nechali postavit kapličku Sv. Jeronýma, jako památku na zesnulého pana knížete Jeronýma Colloredo Mansfelda.

(1) Kaplička stojí na místě, kde dříve stával velký dřevěný srub, ve kterém dožil (1998) těžce nemocný Jeroným Colloredo Mansfeld, bývalý majitel zbirožského panství. Kapličku nechal postavit jeho synovec Jerome Colloredo Mansfeld.

ze vzpomínek ing. Zdeňka Pelce, emeritního lesního komisaře

Čas vánoční je údobím mého procítěného vzpomínání na mládí, drahé kteří nás předešli do věčnosti a současně i na lidi, kteří se zapsali hlubokým a blahodárným dojmem do mého nitra. Letošní rok sem poprvé řadím i svého dobrého přítele in memoriam pana hraběte J. C. Mansfelda, který zesnul na samotě Kohoutov, uprostřed zbirožských lesů svého panství dne 2.12 1998, kdy odevzdal svou duši do náruče Boží. Pak 12. prosince při zádušní mši na Maltézském náměstí v kostele Panny Marie pod řetězem vzdali svému pánovi poslední hold pracovníci Lesní a rybniční správy, jakož i občané ze Zbiroha a s okolí, včetně zástupců české šlechty s rodinou pozůstalých. Vzpomínám na přítele J. C. Mansfelda, jako na osobu velmi skromnou, do posledních let velice bystrou, která v lesnické kamizole a kloboučku pichleráčku činila dojem spíše řadového lesníka bez jakékoliv vznešenosti. Naše rodina se s majiteli Colloredských dobře znala, neboť můj otec za první republiky byl lesmistrem na správě státních lesů Kolna p. Kublov, která těsně sousedila s majetkem Colloredů. Sousedské vztahy vedly k besedám o lese, jeho ochraně, myslivosti, jakož i o jiných záležitostech, dle vyprávění otce. Kníže J. C. Mansfeld spatřil světlo světa 9. 6. 1912 v Berlíně, kde jeho otec byl významným poradcem tehdejší rakouské námořní plavby. Na panství svého strýce přišel do Zbiroha ve svém mládí. Již v té době se začal živě zajímat o všechno dění na panství. Vyprávěl mi, že znal děti Alfonse Muchy, který na zámku měl pronajatý svůj ateliér. Jak léta ubíhala, přinášela sebou i řadu nepředvídaných událostí. Tím byly přerušeny jeho vysokoškolské studie, když Němci uzavřeli naše vysoké školy. Ti též zkonfiskovali veškerý majetek a rozkradli, co se dalo Za okupace byli vlastníci ze zámku vyhnáni a tak kníže hledal možnost přežít tuto tragédii v okolí panství. Jelikož byl znám jako člověk dobrotivý z české šlechty, byl mu přidělen domek na Františkově, za pomoci lékaře Dr. Zvolského. V této době můj otec ztratil kontakt a jen si pamatuji, že Jeroným přežívá okupaci jako řadový dělník nasazen u německé firmy u Padrtě. V jeho životě nastává další kalvárie po roce 1948, kdy nová totalitní síla a závist vedou tehdejší neomylný režim k úplné likvidaci české šlechty, včetně veškerého majetku, který po Němcích ještě zbyl. Jeroným emigruje do Rakouska, kde našel svůj azyl u svého bratra. Poté odjíždí do Kanady, kde se usazuje na malé farmě v Ontáriu. Rád se však navrací do Rakouska, které mu připomíná domov. Odtud navštěvuje Aichu v Německu, kde má na zámku svého přítele prince Groye, který byl rovněž vypuzen ze svého panství a zámku ve Slabcích. Pan Groy má lepší styky se svým domovem a poskytuje informace, co se děje doma. Tlumočí pozdravy od známých. S panem Groyem jsem se osobně velmi dobře znal a několikrát jej navštívil, tím jsem také zjistil, že se pan Jeroným chystá navštívit domov, kde bych ho mohl spatřit. J. C. Mansfeld se pořád cítí Čechem a stále hledá možnost, aby mohl shlédnout své tajupné lesy a zadumané rybníky ve své vlasti. Dle vyprávění vízum dostal po namáhavé pouti po jednání na českém konzulátě v Montrealu. A pas si zajistil prostřednictvím syna, našeho bývalého ministra Rašína. A tak se naplnil jeho sen, že může přes všechny hraniční úklady navštívit svůj kraj.

Použité zdroje

Internet : Hajkálkovo Opočno
Intenet: Wikimedia Foundation
Přímé vyprávění paní Inemanové starší
Přímé vyprávění paní Mileny Zítkové
Přímé vyprávění paní Aleny Černé
Vyprávění mojí matky Marie Sklenářové