Dobřív a Mirošov
Tato kapitola se zabývá obcemi Dobřív (včetně slavného hamru) a Mirošov. Z přírodních krás to je Florian, Převážení a Jezevčí skála. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.
Dobřív - ves
V Dobřívě jsou k vidění pěkné chaloupky (vesnická památková zóna), vynikající Stará hospoda, historický most přes Klabavu a funkční hamr. Charakteristickými prvky zdejších obytných stavení jsou dřevěné pavláčky na zápražích a od štítů vybíhající půlkruhovité šindelové stříšky, kabřince. Štíty samy mívaly typickou brdskou lomenici. Most zvaný Švédský se sochami sv. Barbory a sv. Jana Nepomuckého byl postaven v 17. století (někdy uváděna polovina 18. století).
(1) Vodní náhon na turbínu válcovny v Dobřívě z poloviny 19. století.
(2) Dům Šalamona Šírera v Dobřívě, 2. patro přistavěno v době B.H. Strousberga.
(3) Na vrcholu mostu je umístěna socha sv. Barbory, patronky hutníků. Je opatřena letopočtem 1791 a písmeny A.H. Tato socha byla ve vypjaté protikatolické atmosféře po pádu monarchie v listopadu 1918 silně poškozena uražením ruky s kalichem. Proti této soše stál kovaný železný kříž, který po zrezivění patky zmizel už v 19. století. (Publikace Dobřív 675 let, J. Světlík)
(4) Socha sv. Jana Nepomuckého je datovaná chronogramem 1762 a byla postavená nákladem šichtmistra Matouše Čapka. Na soklu pod sochou jsou sluneční hodiny. Umístění této sochy pravděpodobně není původní.
(5) žánrový model cvočkařů v Rokycanském muzeu, místně platné pro celé Podbrdsko
(6) ze sbírek Strašického muzea
(7) pohlednice poskytl sběratel ing. Dort
(8) pohlednice jsou ze soukromé sbírky H. Hrachové
(9) Otakar Strýhal, Dobřív, V květnu na Brdsku, 1986
(10) Otakar Strýhal, Dobřív, Brdské polesí v zimě, 1986
(11) Letní pobyt Jindřicha Mošny v Dobřívi se svými syny, Český svět 1904-1905.
(12) Letní sídlo Jindřicha Mošny v Dobřívi, Český svět 1904-1905.
Dobřív - hamr
Vodní hamr je připomínán již v roce 1379 (datum nejisté), v provozu trvale od r. 1656. Původní stavba hamru byla dřevěná, do současné podoby byl hamr přestavěn asi v letech 1825 – 30.
V knize Klapající minulost se dočtete o minulosti hamru trošku jinak. Počátek provozu lze datovat rokem 1608. Pravidelný provoz zajistil až majitel Šalamoun Schiererr. Vodní kniha uvádí, že v roce 1872 měl hamr 4 vodní kola o průměru 2,2 metru a šíři 1,35 metru. Výkon každého byl 4 koňské síly. Dnešní podobu hamr získal v roce 1837.
Hlavní poslání hamrů v době zkujňování železa bylo v odstraňování křemíku, síry, manganu a fosforu a zajistit jejich potřebný poměr. Nejdříve se zkujňovalo ve výhních, později v pudlovacích pecích. Tam se již místo dřevěnného uhlí používalo uhlí kamenné. Při pudlování hoří palivo mimo místěj, ve které je surové železo, přes které táhnou horké plyny jimiž se surovina roztaví. Smíšení s okysličovadlem docházelo při pohybu pudlovací tyče, na kterou se surovina nalepovala. Nalepená hrouda byla pak v hamru kována do potřebného tvaru (podle V. Jiřičky Klapající minulost). A ještě poznámka k pojmu místěj (někdy nístěj), jde o spodní část hutní pece (vysoké pece, ocelářské pece), shromažďuje se v ní vytavené železo a struska, které se z ní vypouštějí tzv. odpichovým otvorem.
(1) Nahřívací pec (pece) je dvoukomorová. Pravá komora má stacionární, levá řízený přívod vzduchu podzemním ventilem vlevo. Pec byla v roce 1870 zbourána a vzápětí postavená nová v původním-dnešním stavu.
(2) Model bucharu s kovadlinou, hnacím hřídelem a vodním kolem v hamru na Staré huti v Dobřívě, který zhotovili v letech 1965-67 pan Beran s panem Sedláčkem z Dobříva. Expozice Rokycanského muzea.
(3) infopanel z Rokycanského muzea, mj. i o Cejnhamru v Dobřívi
(4) Dnešní budova hamru je jakoby utopena v uzounké kotlince. Ale před staletími tomu tak nebylo. Hamr stál pod vysokou hrází Huťského rybníka na údolní nivě, na níž byly postaveny i další hutní provozy. To, co hamr utopilo v terénu a zlikvidovalo louku na břehu potoka, je halda. Dnešní loučka u hamru,
sloužící jako pláž při koupání, je srovnaný povrch vysoké struskové haldy, likvidované až v průběhu posledních padesáti let (J. Světlík, Dobřív 675 let).
Dobřív - vodní systém
Nejde o nějakou světobornou zvláštnost, ale zaujal mne systém vodních náhonů nad a pod hamrem, ve své době musel být zřejmě ještě složitější.Původně jsem myslel že z Klabavy vedl náhon který přes Huťský rybník zásoboval hamr. Je to ale komplikovanější, z tohoto náhonu odbočuje ještě jeden náhon, který teprve do rybníka teče.
V obvodu někdejších státních hutí v okolí Dobříva a Holoubkova bylo celkem 22 rybníků s 8 miliony kubických metrů vody. Délka sběrných struh byla 57 km a náhonových struh 16 km.
(1) Alej u náhonu 16 lip srdčitých - stáří cca. 300 let.
Podle publikace (Dobřív 675 let) lípy nejsou tak staré, byly sázeny v letech 1857-58 tesařským mistrem Matějem Mašínem.
Nádherné stromořadí vroubí cestu mezi korytem Klabavy a odpadního vodního kanálu Horního hamru (V roce 1856 byla vystavena válcovna, náhon sloužil pro ní).
(2) Voda Klabavy je nad Dobřívem vzduta Horním jezem, z něhož náhonem vtéká do Huťského rybníka. Odtud směřuje jako "horní voda" do vantrok hamru.
Florián
Florian - hřebínek spadající z vrcholu Převážení k Lednému potoku. Lom na Florianu byl otevřen v roce 1931.
Skála nese podle M. Mackovičové (Oronymie Brdské vrchoviny) název podle obrázku sv. Floriána, který visel pod ní. Svatý Florián chrání před nebezpečím ohně, ale i vody.
(1) pohlednici poskytl sběratel ing. Dort
(2) pohlednice jsou ze soukromé sbírky H. Hrachové
Převážení
(1) Půvabný obrázek geologicko-historický (1925) - Posudek o projektu dělostřelecké střelnice v Brdech se stanoviska geologicko-hydrologického, dr. J. J. Jahn.
Jezevčí skála
Mirošov
Ves vznikla při kolonizaci podhůří Brd snad někdy ve 12. či až ve 13. století. První písemná zmínka o Mirošově se dochovala až z roku 1366, kdy Dobrohost, rytíř z Ronšperka, daroval klášteru v Plzni roční plat ze tří dvorců v Mirošově. Ve středověku byl Mirošov (první osadník tu byl jakýsi Miroš, Miroslav) pouhou nevýznamnou vesnicí. Vzrůst Mirošova nastal až v 18. století spolu s rozvojem železářské výroby. Zásadní vzrůst Mirošova na městys však nastal až po polovině 19. století v souvislosti s dolováním kvalitního koksovatelnho uhlí (volně podle - Panská sídla v Mirošově, Nadace České hrady 1995).
Drobné uhelné pánvičky u Mirošova, Skořice a Holoubkova geologicky náleží dílčí radnicko-rakovnické depresi a představují denudační zbytky výplně úzké, ale původně souvislé karbonské pánve v oblasti středních a jz. Čech. Nejvýznamnější z těchto reliktních uhlonosných pánví je pánev Mirošovská. Těžba uhlí zde byla zahájena v roce 1833, hlavní období těžby začíná v roce 1857. Uhlonosné souvrství bylo otevřeno doly František Josef, Leopold, Gustav, Jakub a Margareta. Celkem zde bylo vytěženo kolem 570 000 tun koksovatelného a plynárenského uhlí. Těžba v pánvi byla ukončena v roce 1948 na dole Antonín. Sousední izolovaná skořická pánvička byla vydobyta v roce 1904. Obdobná pánvička holoubkovská nemá vyvinuté dobyvatelné uhelné sloje.
První huť na zpracování železné rudy, v místě zvaném Na Padrti, založil František Diviš Vratislav z Mitrovic v roce 1670. Brzy následovaly další tři hutě. Lokalizaci Hořejší nebo taky Divišovy hutě neznáme. Prostřední nebo také Andělova huť stála kdesi na Hrádku a poslední, Dolejší neboli Nová huť, stála v Hrádku u mostu přes Klabavu. Železná ruda se těžila severně od Mirošova v místě dodnes zvaném Na rudě. Druhému místu, kde jsou dodnes patrné zbytky po povrchové těžbě a mělkých šachtičkách, se říká výstižně Zlamnoha (M. Hejna: Arkózové komory u Mirošova).
(1) Severní křídlo zámku je původní renesanční tvrz (patrně z roku 1616), barokně přestavěná (na obrázku vpravo), aby stylově ladila s novostavbou. Tu tvořila jednopatrová obdélná stavba o rozměrech 30 x 16 metrů je krytá mansardovou střechou s pozdější vížkou. Zámek byl dokončen někdy před rokem 1725. Tento zámek bylo možno ještě před pár lety zakoupiti, stál rovných 100 milionů Kč.
(2) Vstupní průčelí s podkrovím je zdobeno mimo jiné prolamovanou římsou, pod níž je umístěn kamenný alianční znak stavebníků - Jana Antonína Vratislava z Mitrovic a Marie Zuzany Talackové z Ještětic. Atlanti po stranách vstupního portálu nesou balkón.
(3) ze sbírek Strašického muzea
(4) pohlednice jsou ze soukromé sbírky H. Hrachové
(5) Strašické muzeum.
Sv. Vojtěch a Sv. Jakub
Spíše blíže Hrádku, ale už na Mirošovském katastru, tyčí se vrch Svatý Vojtěch a pod ním schován jest kostel sv. Jakuba.
(1) Kamenný kříž na vrchu, na kterém se dle pověsti zastavil sv. Vojtěch při své cestě od Bavor do Prahy. Kříž stojí na místě, na kterém stávala barokní socha sv. Vojtěcha, datovaná 1773. Německá mládež z nedaleké ozdravovny dětí a mládeže z Hannoveru na Janově ji v roce 1942 svrhla na dno tehdy již opuštěného lomu.
(2) Mezi Mirošovem a Hrádkem se tyčí návrší zakončené ostrým kamýkem sv. Vojtěcha. V sedle, táhnoucím se od Vojtěcha k poněkud nižšímu vrcholu Kuníkovy skály se kdysi rozkládala středověká ves Chylice. Tato ves byla pravděpodobně rozložena v blízkém okolí kostela, ale její přesnou polohu s určitostí neznáme. Chylický kostel sv. Jakuba Většího určitě stál v r. 1295, neboť z tohoto roku existuje záznam o papežské dani, kterou chylický kostel platil ve výši osmi grošů. Od r. 1616 se pak Chylice udávají jako pustá ves. Dnes má stavba kostela barokní podobu. Po roce 1675 dochované zbytky nevelké sakrální stavby přestavěl a rozšířil František Diviš Vratislav z Mitrovic. Kostel je jednolodní s obdélníkovým půdorysem. Má plochý strop a nad vstupní částí kruchtu na třech pilířích. V jihozápadním rohu byla postavena věž s bání. Nika nad západním vchodem nese pískovcovou barokní sochu sv. Jakuba. Kostel byl jako velmi sešlý znovu opraven v roce 1753 i s věží. Poslední stavební úpravy pocházejí z roku 1882, kdy chrám na své náklady rekonstruovalo Mirošovské kamenouhelné těžařstvo (Mirošovské uhelné doly). Téměř do konce 19. století tu probíhaly pompézní hornické oslavy svátku sv. Prokopa.
(3) Nad hlavním vchodem orientovaným k západu jsou na vsazené pískovcové desce dva dnes obtížně čitelné erby, zřejmě Mitrovice a jeho ženy s nečitelným nápisem z r. 1676.
(4) Expozice Hutě Barbora, Jince.
Hrádecká bahna
Niva Klabavy je tvořena spodním štěrkopískovým souvrstvím a svrchním souvrstvím povodňových sedimentů čtvrtohorního stáří. Na podkladu chloriticko-sericitických břidlic svrchního proterozoika leží hlinitopísčité, silně podmáčené půdy. Území pokrývají floristicky bohaté vlhkomilné luční porosty s chráněnými a vzácnými druhy rostlin – úpolín nejvyšší (Trollius altissimus), prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), kruštík bahenní (Epipactis palustris), rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia), vachta trolistá (Menyanthes trifoliata), kosatec sibiřský (Iris sibirica) a tolije bahenní (Parnassia palustris). Území přírodní památky bylo dlouhodobě využíváno jako jednosečné louky. Přechodem na velkoplošné hospodaření byly ponechány ladem a trvale zamokřeny. V letech 1987-1989 byly v sousedství chráněného území provedeny meliorace, které ovlivnily ochranné pásmo přírodní památky. O uchování druhové diverzity se pečuje čištěním příkopů a kosením. (volně podle Plzeňsko a Karlovarsko, Zahradnický, Mackovčin a kol.)
Hrádek, lom nad Planinou
Starý jámový lom nad Planinou na arkózový pískovec. Právě zde byly kolem roku 1830 objeveny stopy velmi kvalitního černého uhlí. V okolí Mirošova se uložila 4 metry silná vrstva jemnozrnné bílé arkózy. Kdy se zde začala arkóza těžit, není známo. První písemná zmínka pochází z roku 1786, kdy se o ní zmiňuje císařský lesnický expert J. Jirásek v seznamu přírodního bohatství císařské komory. Ovšem skutečný začátek těžby musíme posunout minimálně do druhé poloviny 17. století v souvislosti se vznikem hutí. Arkóza má totiž dvě důležité vlastnosti: tepelnou stálost a vynikající izolační vlastnosti. Z toho důvodu byla ideálním materiálem pro zdění vysokých pecí a byla z Mirošova expedována do celého Podbrdska. Huťaři přezdívali arkóze kštelový kámen (z německého Gestehel - podstavec). Kromě železářství našla arkóza své využití i v sochařství (například na barokní sousoší sv. Anděla a na sochu Piety v Mirošově) a při výrobě mlýnských kol. V lomu Nad Planinou byla arkóza těžena ručně pomocí kladiv, dlát a páčidel. Pokud její vrstva zasahovala až k povrchu, byla těžena lomovou stěnou. Problém nastal, když se vrstva arkózy dostala pod povrch. Nad vrstvou arkózy totiž leží slepence, jež bylo velmi náročné lámat. V lomu Nad Planinou byla arkóza těžena v komorách ražených do skály. Po vytěžení se obvykle odstranily ochranné pilíře chodeb a strop komory se zřítil. Přesto se zde dodnes dochovaly v západní stěně lomu čtyři komory, z nichž ta největší je dlouhá 8,7 metru, široká 17 metrů a vysoká 6,5 metru. (M. Hejna: Arkózové komory u Mirošova).
(1) bělavě zbarvená těžená arkóza - jsou vidět vrypy nástrojů po těžbě
(2) Arkóza, různé typy. Tzv. kámen kštelový, nejkvalitnější surovina pro stavbu tělesa vysoké pece. Hrádek, opuštěný lom Nad Planinou. Expozice Hutě Barbora, Jince.
Komentáře (připomínky čtenářů):
Zatím není vložen žádný příspěvek |
Stránka: 1