Jedová hora a Komárov

Tato kapitola se věnuje Jedové hoře, Komárovu, vodní nádrži Záskalské, Mrtníku a Neřežínu. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.

Jedová hora

Jedová hora se nachází v jihovýchodním křídle Barrandienu a je budována sedimentárními horninami ordovického stáří. Hlavní rudní horizont na Jedové hoře je tvořen zrnitým a oolitickým sideritem nebo zemitým, celistvým a krystalickým hematitem. Ložisko železných rud je v severojižním směru protnuto systémem žil, z nichž některé jsou hydrotermálně mineralizovány. Hlavní těžební šachta Barbora byla hluboká 72 metrů. Důlní dílo odvodňovala přes 460 metrů dlouhá dědičná štola, která ústí do Záskalské nádrže a je patrná dodnes. Kolik bylo těženo železa? Našel jsem údaj z roku 1828, kdy se zde za celý rok vytěžilo 5600 tun železné rudy.

Jedová nebo Dědova hora? První písemná zpráva o Jedové hoře pochází z německého vydání Munsterovy Kosmografie z roku 1541, naleziště je pojmenováno jako Giftberg (německy gift=jed). Název Jedová hora byl odvozen od případů otrav dělníků, kteří se nadýchali jedovatých exhalací při zpracování železné rudy s příměsí cinabaritu (rtuťové rudy). Nejstarší dochovaná zpráva o rudě dědohorské (psáno diedohorské) pochází až z roku 1651. Název Dědova hora byl údajně odvozen od účelově vytvořené pověsti, podle které se pánům z Valdeka a Komárova při lovu zjevil v lese na Jedové hoře stařec, který jim ukázal tři zlaté pruty vystupující ze země. Na místě nálezu byl poté založen důl. Nový název Dědova hora měl prý sloužit ke zmírnění obav dělníků z možné otravy jakýmisi jedy.

S dolem na Jedové hoře mohli být spojeni penězokazci, kteří v Koněpruských jeskyních razili falešný husitský haléř (v jiných pramenech se dočteme, že šlo o padělání vládních mincí). Penězokazci vyráželi mince z měděného plechu, střížky máčeli do amalgámu stříbra, žíháním odstranili rtuť, takže postříbřené padělané mince vypadaly jako pravé.

(1) Aktuální stav dolu Barbora, hlubokého 72 metrů.
(2) Ze starých map (Geofond) jsem promítnul rozsah dolování na Jedové hoře do současné ortofotomapy (pro získání měřítka je zde část Neřežína a vodní nádrž Záskalská). Legenda: světle modře-dědičná štola, zeleně-Barbora, žlutě I. patro, modře II. patro, červeně III. patro. časem zkusím vytvořit 3D model. Významnou pomoc při orientaci mi byla stránka velebil.net
(3) Plošný rozsah dolování na Jedové hoře- červeně, dědičná štola-modře.
(4) Expozice berounského muzea. Jedová hora je jedním ze tří českých historických ložisek těžby cinabaritu (rumělka). Cinabarit byl v některých obdobích dobýván jako vedlejší produkt při těžbě ordovických železných rud. Vyskytuje se zde ve formě drobných žilek, impregnací, či povlaků. Zrudnění je vázáno hlavně na železnorudné obzory ve spodním ordoviku. Intenzivní získávání rumělky s obsahem kolem 85% Hg jako vedlejšího produktu při těžbě železných rud probíhalo v 18. a 19. století, i když rumělka zde byla známa již dříve. Např. v roce 1830 bylo vyrobeno kolem 1,5 tuny rtuti. Její výroba se prováděla ve zvláštních pecích instalovaných v komárovském zámku až do roku 1857. Zbytky po těžbě přitahovaly mineralogy a tak například krystaly Barytu z Jedové hory věnoval na počátku 19. Století hrabě Vrbna Národnímu muzeu.
(5) Idealizovaný obrázek Jana Čáky
(6) Rytina z Pelikánova panoramatu Komárova.
(7) Ze sbírek Národního muzea.
(8) Opuštěné železné hory na Dědové hoře. Zajímavé naleziště mineralogické a geologické. Hrady, zámky a tvrze království Českého, August Sedláček, 1889
(9) Pohled na hrad Valdek z Dědové hory, Hrady, zámky a tvrze království Českého, August Sedláček, 1889
(10) Ze sbírek Strašického muzea.

Komárov

Komárov je jedním z tradičních center podbrdského železářství. Vrcholu dosáhly zdejší hutě v 18. a v 19. století, kdy patřily hraběti Rudolfovi z Vrbna. Hrabě se totiž o hutnictví i provozy zdejších dolů podrobně zajímal a mimo jiné také zjistil, že se komárovské železné rudy nejlépe hodí pro výrobu litiny. Tímto směrem tedy zaměřil rozvoj celého podniku a brzy tak vybudoval jedny z nejvýznamnějších sléváren v Evropě. Sortiment komárovských sléváren byl velmi široký, od uměleckých děl až po drobné předměty pro osobní potřebu. Už v roce 1829 zde také vznikla vzorkovna s expozici cenných odlitků, která se stala základem budoucího muzea. Firma C. T. Petzold, která slévárnu v roce 1902 koupila, se ale o vzorkovnu příliš nestarala a původní kolekce byla časem z větší části rozdána a rozprodána. Majitelem jedné z jejich části se stala i obec Komárov, která toho daru využila a v roce 1934 založila muzeum. Návštěva komárovského muzea vás seznámí především s šíří celého spektra litinových výrobků, které zahrnuji vše od drobných medailí či předmětů domácí potřeby až po monumentální sochy a další plastiky (volně podle Plch, Pohunek: Kam za technickými památkami: Praha a střední Čechy).

Komárovské železárny po roce 1800 využívaly následující železnorudné doly:

(1) Pozdní gotický portál starého komárovského zánku ze 16. století (stavěli r. 1502-8 Kunata Pešík s manželkou Kateřinou z Vrtby) Z něho byla tato budova bývalé školy v roce 1888 vystavěna. (Musejní komise města Komárova v červenci XXXX)
(2) Zde zemřel Roman Lubinecký prof. stát. konzervatoře ve Lvově
(3) Povodeň 25.5.1872 výška vodní hladiny
(4) Nad hrází spodního Červeného rybníka si nad stezkou můžeme všimnout tufů komárovského vulkanického komplexu, které zde mají typický hráškovitý rozpad. (Podle webu katedry biologie FPE ZČU v Plzni)
(5) pohlednici poskytli autoři stránek Filokartie.com
(6) Pohled do Komárovských železáren - U ohnivého pramene, Český svět 1907-1908
(7) Pohled do Komárovských železáren - Granáty pro rakouskou armádu, Český svět 1907-1908
(8) Zhoubná povodeň v Čechách dne 25. a 26. května roku 1872 : původní vyobrazení míst a budov, které povodní největší škodu utrpěly, od malířů Fr. Chalupy, Edvarda Herolda

Mrtník

První zmínka o obci je z roku 1543. Osudy obce Hvozdec jsou spojeny se sousedním Mrtníkem, který existoval pravděpodobně již ve 13. století. Název obce vznikl ze staročeského "mrt" = staré chrastí, možné vysvětlení je také z původně možného názvu Brtníky po "brtnicích" = včelařích, hledajících roje lesních včel. Mrtník patřil rodu Pešíků z Komárova a náležel do roku 1622 ke komárovskému panství. Původ obce souvisí s činností horníků na nedaleké Jedové hoře, kde se těžila železná ruda s vysokým obsahem rtuti (proto jedová). (podle webu obce)

(1) Náhrobní kámen patřící Jiřímu Pešíkovi (Čáka: Podbrdskem od městečka k městu).
(2) Kříž tento byl darowan od společnosti slewacske z Komarowa 1873

Mrtnická skála

Neřežínská (Mrtnická) skála představuje doklad kvarterní modelace a prořezávání tvrdé polohy řevnických křemenců místním tokem, dosahuje výšky 35 m. Křemence vznikaly v nadloží vulkanického komplexu. Ukládaly se v době, kdy na tomto místě vulkanická aktivita již ustala a pokračovala jen dále na SV. Křemence hojně obsahují tzv. skolity. Jsou to vertikální chodbičky, reprezentující obytné rourky neznámých měkkotělých organismů. (https://www.kbi.zcu.cz/OB/studium/geo/geo.php)

(1) Povodeň 25.5.1872 výška vodní hladiny
(2) Mrtnická alias Neřežínská skála (Monografie Hořovicka a Berounska)
(3) Dům přírody Tři trubky.

Záskalská nádrž a Hlava

(1) Věnovala Zdena Bradnová.
(2) ze sbírek Strašického muzea

Neřežín

(1) Věnovala Zdena Bradnová.
(2) Původní hájovna Jinecká Baština stála na lesní louce do konce 19. století, kdy byla zbourána a na její místo byla postavena jednoduchá roubená stavba, kde roku 1920 nastoupil jako lesní adjunkt Oldřich Zeithamel. Při zřizování střelnice byla stavba rozebrána a převezena a znovu postavena v blízké obci Neřežín, kde ji můžeme vidět i dnes.

Komentáře (připomínky čtenářů):