Koníček
Tato kapitola se věnuje Jineckým hřebenům, jež tvoří slavný Koníček, Komín, Hřeben a Pec. Pod Pecí kdysi dávno existovala tzv. Úmrlá louka. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.
Koníček
Vrch byl pojmenován po skalním útvaru na svém vrcholu, který připomíná koňskou hlavu; ještě v roce 1648 se vrchol jmenoval Kůň a až v 18. století byl název pozměněn na současný (1763-1767 Konischek Berg - I. vojenské mapování, 1839 Konicek - Stabilní katastr, 1842-1847 Koniczek B. - II. vojenské mapování, 1877-1879 Koníček - III. vojenské mapování).
(1) daroval Čeněk
Koníček, vrcholové skály
Vrchol Koníčku je tvořen torem - pyramidální skalou, jehož jedna část připomíná hlavu koně (skalka Koníček), druhá potom věž či komín (skalka Komín), odtud se táhne mrazový srub s osypy. Geologové místní horninu klasifikují jako slepenec ohrazenického souvrství, které náleží do středního kambria.
(1) daroval Čeněk
(2) Za geodetickou tyčí skalka Komín, vlevo potom skalka Koníček
Koníček, bučina (hřebínek od Luhu)
Během stoupání z Ohrazenic si můžete všimnout na Brdy v současné době netypického listnatého lesa, převážně kyselé bučiny. Dříve to byl pravděpodobně nejhojnější typ lesa. Zbytek původního smíšeného porostu brdské krajiny na Koníčku zachránil lesní inspektor Leopold Anger za svého působení v Jincích (1907-1917). Území dal oplotit před zvěří, aby zaručil přirozené zmlazení tohoto kusu ráje. (podle článku Vrchní lesní rada Leopold Anger, Gustav Novotný, Minulostí Berounska 3)
(1) Vryp do skály Gs 1767, Gs by mohla být zkratka pro Ginetz, Ginte (česky Jince) - pravděpodobně jde o hranici panství (Hořovické panství zde sousedilo s Jineckým, od roku 1804 byla panství spojena). Jan Čáka uvádí, že nejstarší hraniční popis zde pořídil v roce 1648 hořovický regent Jakub Veltrubský. Autor připomíná i jiný vryp do skály, jež jsem zatím nenalezl: Mor v Čechách v 18. století postihl i ves Ohrazenice, rozptýlenou pod východními svahy Koníčka. Tam se vypráví, že několik zdejších obyvatel, kteří zjistili, že už jsou morem nakaženi, se rozhodlo odejít ze vsi, aby neohrozili ostatní. Tak se i stalo a ti nešťastníci odešli do lesa pod Koníčkem, kde skonali. Jejich potomci prý pak na jednu ze zdejších skal napsali pod znamení kříže jejich jména.
(2) Modernější vryp do skály - 1960. Text rozluštit neumím.
Koníček, ostatní
(1) Základové patky vojenské pozorovací věže. Vhsb.cz uvádí, že podle zbytku letopočtu na jedné z betonových patek a dobové literatury, vojenská pozorovací věž (rozhledna) byla poblíž vrcholu Koníčka postavena v roce 1931. Rozhledna byla zrušena do roku 1948.
(2) skalka v sedle mezi vrchem Koníčka (666 m.n.m.) a zbylými Jineckými hřebeny, díky nové pasece s úchvatným výhledem na křivoklátsko (na fotce např. Točník).
(3) Původně jsem měl mylně zeď za hranici bývalých panství. Jenomže je vedena ve směru kolmém na předpokládanou hranici panství - viz. moje mapa.
Vysvětlení jsem získal od ing. Pernegra - ve 2.pol 19. století existovala rozsáhlá obora ve středu hořovických lesů, jejíž plot byl z větší části dřevěný, ale v této svažité lokalitě kamenný.
Pozn.: Vojtěch Dyk ve svých pamětech uvádí, že na Hořovickém panství byla jedna obora pro vysokou a jedna pro daňčí zvěř - Krejčovka. Obora na vysokou byla v roce 1889 otevřena úplně a plot byl zpracován na dřevěné uhlí. Obora na daňky a černou zvěř byla nadále ponechána.
Jan Čáka uvádí, že v osmdesátých letech 19. století vznikla na Hřebenech rozsáhlá obora pro jelení zvěř.
Ladislav Malý (Příbramsko a Dobříšsko) přináší i detailní vhled: Na velkostatku hořovském bývala velká obora na vysokou, dřevěnným plotem hrazená. Od hájovny Krejčovky vedl plot podél silnice až za hrad Valdek, odtud ke staré Baštinské myslivně a pak směrem na východ. Před rybníkem nad obcí Velcí zahýbal na sever k polím ohrazenickým a po kraji lesa k silnici od Jinec až k hájovně Krejčovce. Celá obora měřila 1,153 ha a byla v ní chována zvěř vysoká, počtem asi 150 kusů. V této oboře byla při polích ohrazenických a silnice od Jinec ke Krejčovce zvláštní malá obůrka o ploše asi 110 ha pro zvěř černou. Odstřelovalo se v ní ročně asi 60 kusů černé zvěře. V dolině nad Ohrazenicí a pod Koníčkem byla ve velké oboře zvlášť oddělena plocha o 310 ha pro zvěř daňčí, chovanou tu v počtu asi 80 kusů. V roce 1889 byla vystřílena černá zvěř úplně, vysoká zčásti a obě obory zrušeny. Obora daňčí se udržela do roku 1893.
(4) V archivu Hořovického velkostatku (SOA Praha) jsem nalezl mapičku Revier Thiergarten (spojitost s předchozím snímkem zdi od obory).
(5) Ač nejsem geolog, půjde na 99% o slepenec.
Z knížky Geologická paměť krajiny (Kukal, Němec, Pošmourný) přenáším v mírně zjednodušené formě pojednání o slepencích v Brdech (teprve podle výše uvedené publikace jsem si konečně dokázal představit vznik této horniny):
Ve starohorách (před 700 miliony let) se v hlubším moři ukládaly droby a jílovité břidlice. Na konci starohor pronikaly horké roztoky horninami a v puklinách z nich krystalizoval žilný křemen. Kadomská orogeneze na konci starohor rozlámala horniny včetně naší žíly a zdvihla kru do horských výšek. Podobné vývyšeniny jsou snadno zbroušeny erozí, zvláště když je na to dost času. A času bylo dost, několik desítek milionů let. Eroze byla rychlá, až několik centimetrů za rok, takže za miliony let mohlo být sneseno i několik kilometrů hornin. Eroze byla samozřejmě výběrová, odolaly jí buližníky, spility a další pevné horniny.Křemenné žíly, i když jsou též odolné, nebyly tak mohutné, aby se nerozpadly. Takže z naší žíly zbyly ostrohranné kusy křemene, možná bloky, možná balvany. Ty se nahromadily v suti na úpatí srázů. Jelikož bylo chladné počasí, mráz trhal bloky na menší kousky a ty menší bloky se dostaly do toků divočících řek. Ostrohranný blok se v řece pomalu omílal a jeho hrany se zaoblily. Po milionech let se dostáváme do spodního kambria. Na dnešním Příbramsku a v Brdech byla souše, z kadomského horstva, již dost zarovnaného, se v chladnějším polosuchém podnebí splachoval klastický materiál do kotlin. Na povrchu souše se tvořila pouštní dlažba z odolných hornin, bloků, balvanů a valounů. Zvětrávání, jež trvalo mnoho tisíciletí, zachovalo jen ty nejstabilnější horniny - křemenné, kvarcitové a buližníkové valouny, případně ty nejtvrdší porfyrity. Po jílových břidlicích a fylitech nezůstaly ani stopy. Mohly se zachovat i nějaké valouny drob, ale ne mnoho. Všechen ten materiál byl splachován vodními přívaly do kotlin, které se podobaly dnešním mezihorským depresím. S takovými přívalovými dešti se dostal do kotliny i náš křemenný valoun. Zmenšil se odíráním při transportu a jeho hrany se zaoblily. Nad ním se kupily další hromady štěrku a písku, až se jich navršilo několik stovek metrů. Hmotnost nadloží a trochu víc tepla způsobily, že byl valoun přitmelen k ostatním a stal se součástí slepence. Pozn.:Tenhle proces je pro mne tedy vrcholně obtížně představitelný. jelikož v něm převládaly křemeny samotné a i další horniny tvořené hlavně křemenem, jako třeba buližníky, říkáme mu křemenný slepenec. Nyní mu bylo souzeno odpočívat ve slepencovém objetí několik desítek milionů let. Mezitím zalilo Příbramsko a Brdy moře a na slepencích se uložily jílové břidlice s trilobity a jinou faunou. Pak moře ustoupilo a na slepenec se znovu navalily říční štěrky a písky. Již během sedimentace slepenců a pískovců, ale hlavně po ní se vylévaly vulkanické horniny, jelikož se jim otevřela přívodní cesta z magmatického krbu až k povrchu. Lávy ohřály podložní slepence a ještě o trochu více je zpevnily. Tektonické pochody při sopečné činnosti však nadělaly v celé hornině i ve valounech trhlinky. Celé masivní polohy slepenců a pískovců rozpukaly a deformovaly se.Po milionech let se valoun ve slepenci dostal do ordoviku, sopečná činnost pokračovala a zemská kůra také nebyla nejklidnější. Vrstvy kambrických slepenců se prohnuly, změnila se krajina-kde byly sníženiny, udělaly se hřbety. Ordovické moře nebylo ani velké, ani hluboké, takže náš valoun ve slepenci zůstal na souši, dost vysoko nad mořskou hladinou. Nevyhnul se zvětrávání a podařilo se mu osvobodit z tmelu pevného slepence. Dešťové přívaly jej spláchly do ordovického moře s mnoha dalšími. Náš sledovaný křemenný valoun se zmenšil a ještě více zaoblil. Valoun se spolu s pískem a jílem uložil na dno ordovického moře. Usadily se na něj další štěrky, písky a jíly, a když byl pohřben pod stovkami metrů nadloží, zpevnil se s dalšími kolegy na slepenec. Ve slepenci byly s valounem starohorní horniny i vulkanické horniny z blízkého okolí. Objevila se i fauna, sem tam nějaký ramenonožec a trilobit. Celý ordovik se na něj valily další písky a jíly, až jich bylo na dva kilometry. V takové hloubce stoupla teplota na více než 50 stupňů Celsia. Slepenec se měnil, nestabilní materiál se rozpadal, překrystaloval, valoun však vydržel. Poté došlo k pohybům zemské kůry, dno pánve se zdvihalo a vztyčilo horstvo, zvané variské. To ovlivnilo všechny sousední horniny. Silurské a pak i devonské moře zmizelo a slepenec se ocitl opět na souši. Ordovický slepenec byl zohýbán, protnut zlomy a valoun z něho vypadnul. Z velehorských výšek byl přívaly spláchnut do permského náplavového kuželu. Opět se na něj nanesly písky i jezerní jíly. S kousky granitových úlomků se znovu stmelil ve slepenec, tentokrát již zcela drobnozrnný. Eroze snižuje variské velehory, valounek se zmenšuje v křemenné zrno, které v křídě sedimentuje na dně moře v rozpadavý křemenný pískovec. Po ústupu křídového moře pískovec finálně zvětrává na písek.
Hřeben
Nejvyšší vrchol tzv. Jineckých hřebenů je někdy označován názvem Hřeben (720 m.n.m.). Zde nalezneme různě staré pozorovatelny, ze kterých spolehlivě uvidíme na dopadovku Brda, a s pomocí dalekohledu i na Tok a Jedlinu (Jordán). Kóta 689 m.n.m. mezi Hřebenem a Koníčkem se někdy pojmenovává jako Komín.
(1) Výhled z Jineckých hřebenů (pozorovatelny) na Tok (vzdálenější dopadovka) a na Brda (bližší dopadovka)
(2) V Brdech obecně občas nalezneme zbytky po milířích, na severním úbočí Jineckých hřebenů jsem jich však zatím viděl nejvíce.
(3) Pohled směr Koníček a Plešivec z Hřebenu (720m.n.m).
(4) Fotografováno odněkud z úbočí Komína směrem na sever, patrný je Velíz vlevo a Krušná hora vpravo. Kaštany uprostřed by se snad mohly nacházet někde mezi Krejčovkou a Hrachovištěm?
(5) Skalka poblíž sedla Hřeben - Pec.
Kančí zub
Na Kančím zubu je umístěna "podvrcholová kniha", kam samozřejmě nevyšplhám (na lezci.cz mi potvrdili že jde opravdu o tuto skalku, ale kdyby tam některý ctihodný návštěvník vylezl, rád se nechám poinformovat). Pod jméno Kančí zub řadím všechny skalky v rozmezí 500-ti metrů. Slyšel jsem zde i o pomístním názvu Pytlácké doupě.
(1) Nejzápadnější skalka, odlomený balvan vytváří miniaturní skalní město.
Pec
Jméno kopce pochází podle Čáky od kolomazné pece, která pod tímto kopcem kdysi stála.
Umrlá louka
Umrlá louka měla tvar travnatého obdélníku přibližně kilometr dlouhého a asi 200 metrů širokého. Lesní louka sahala jedním svým okrajem takřka až k Velkému valdeckému rybníku, odkud postupovala nad pravým břehem Červeného potoka na jih. V této podobě ji vidíme zakreslenou na Rosenbaumově mapě Hořovicka z roku 1795 i s přimalovaným seníkem. Na počátku 19. století však tato louka zmizela, zalesnili ji. Umrlá louka - proč tak ponuré jméno? Pověst tu mluví o krutých časech třicetileté války, kdy za nepřátelských nájezdů se do těchto míst utíkali skrýt lidé z okolí. Strádali tu hladem a zimou, trápily je nemoci. Tak mnozí lidé našli na lesní louce i místo posledního odpočinku. Jiná pověst praví, že zde stála víska jménem Sedlice, jejíž obyvatelé byli žoldáky povražděni, a pak požár smetl dřevěnou dědinu ze zemského povrchu…. (podle J. Čáky - Střední Brdy)
Komentáře (připomínky čtenářů):
Od: pavel (2013-05-14 20:58:58) Od: Karel Kužel (2012-11-16 22:18:21) |
Stránka: 1