Žloukovice

Tato kapitola se věnuje Žloukovicím, přírodním rezervacím Červený kříž a Kabečnice.

Žloukovice

Původ jména Žloukovice pochází pravděpodobně ze staročeského luk = ohýbati. Dříve se tak označovalo místo, kde se řeka ohýbá do oblouku, přičemž na vnitřní straně se nacházejí luka.

První písemná zmínka o obci pochází z časů Karla IV. V zakládací listině karlštejnské kapituly z roku 1357 jsou poprvé jmenovány Žloukovice (Slukowicz) spolu s dalšími 18 vesnicemi, odkud kapitule plynuly platy. V roce 1382 tuto ves král Václav IV. natrvalo přivtělil ke hradu Nižboru. Registra nižborského panství z roku 1538 prozrazují, že zde žilo deset osedlých, tedy rolníků s rodinami. V roce 1565 Žloukovice do gruntu vyhořely. Před třicetiletou válkou zde žilo dvanáct osedlých, tedy zřejmě okolo padesáti lidí, ovšem devět rodin během válečných útrap přišlo o své chudé domovy - spálili je procházející vojáci. Berní rula zde zaznamenává pouze rolníka Jakuba Kubaštu, dva chalupníky, z toho jednoho uhlíře. V polovině 18. století tu vrchnost evidovala pět poddaných, kteří konali potažní robotu, především pro huť, a čtyři chudší domkáře, kteří potah nevlastnili, a tudíž konali pěší robotu na polích či v lese. V průměru museli žloukovičtí poddaní odpracovat jeden až dva dny týdně na panském. Stabilní katastr z roku 1840 uvádí 296 obyvatel žijících v 41 domech. Jen šest hospodářů se věnovalo výhradně obdělávání půdy, ostatní se živili většinou jako uhlíři a dřevorubci. V roce 1810 je ve Žloukovicích škola pokoutní, od roku 1863 škola malotřídní a obecní knihovna. V roce 1929 byl zregulován potok protékající Úvozem (volně podle Topinky).

(1) Věnovala manželka pana Adamíka.
(2) Věnovala Jitka Paurová, jde o výhledy z Placiny.
(3) Ottovy Čechy, K. Liebscher.
(4) Podle starého křivoklátského urbáře měli zdejší poddaní právo pást dobytek v královských lesích. Z té doby pocházejí pomístní jména Průhon, cesta mezi poli k hájovně, kudy se proháněl dobytek a Vyhnánov, tedy les, kde se páslo.
(5) Původní historický barokní zvon z kapličky ve Žloukovicích. Je zasvěcen Panně Marii a sv. Václavu. Byl odlit v pražské zvonařské dílně zvonařem Františkem Antonínem Franckem v roce 1748.
(6) Hranice katastru Žloukovice a Račice, na mezníku vyznačené F.F. by mohlo značit Furstliche Furstenberk, tomuto rodu ovšem patřily lesy v obou katastrech.

Žloukovice, lesní křížová cesta

V srpnu 2020 byla vysvěcena křížová cesta se čtrnácti zastaveními od Žloukovické hájovny k místu zvanému U obrázku. Zde na jednom ze starých dubů visel svatý obrázek. Když naposledy obrázek díky povětrnostním vlivům musel být vyměněn, byl nahrazen ve dřevě vyřezanou madonou. V realitu tento nápad proměnil V. Carda, který cestu navrhnul a posléze i za pomoci členů Českého svazu ochránců přírody a Klubu přátel Žloukovic realizoval. Na vrchol byl instalován renovovaný kříž, pocházející z Milevska, který včetně podstavce opracoval a připravil pan J. Pecka z Nižbora. (Nižborský list 3/2020)

Žloukovice, Červánek

Červený kříž

Žloukava

(1) Žloukava: Jaroslav Fišák

Kabečnice

Levý nárazový údolní svah s výraznými skalními stěnami podkopávaný Berounkou je tvořen neoproterozoickými břidlicemi a drobami. Zde vyvinutá skalní step je nejrozsáhlejší ukázkou svého druhu v CHKO Křivoklátsko.

V původních doubravách se v minulosti páslo a nadměrně těžilo, což vedlo k ničení podrostu a degradaci půdy. Na počátku 20. století byly obtížně zalesnitelné svahy osázeny nepůvodní borovicí černou.

Račice

(1) Potůček z pramene vytékajícího na bázi kambrických andezitů asi 450 m sv. od hájovny Kolouch sráží pěnovce v úseku několik set metrů dlouhém, včetně recentních kaskád až 0,5 m vysokých. Na bocích údolí jsou zbytky starších akumulací pěnovců, proříznuté erozí. Jedná se o mocností největší pěnovcové těleso na Křivoklátsku. V profilu byly dvě pěnovcové polohy oddělené polohou s ostrohrannou sutí. Spodní poloha spadá do postglaciálního holocenního optima, svrchní přísluší hlavně epiatlantiku. V nejmladším holocénu bylo těleso proříznuté erozí, na jeho povrchu je rendzina. Bazální poloha, kde začíná tvorba pěnovce, poskytla nekalibrované radiouhlíkové datum 9510±30 let BP (hranice PB a B), pěnovce pod povrchovou půdou 4870±30 let BP (Volně podle Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku, Ložek, Žák).

Komentáře (připomínky čtenářů):