Žloukovice

Tato kapitola se věnuje Žloukovicím, přírodním rezervacím Červený kříž a Kabečnice. Rozsah kapitoly je graficky vyznačen na mapce níže (kliknutím na náhled mapku zvětšíte). Sledované území v této kapitole je obtaženo modrou přerušovanou čarou, významné body, kterým se věnuji, jsou podtrženy červeně.

Žloukovice

Původ jména Žloukovice pochází pravděpodobně ze staročeského luk = ohýbati. Dříve se tak označovalo místo, kde se řeka ohýbá do oblouku, přičemž na vnitřní straně se nacházejí luka.

První písemná zmínka o obci pochází z časů Karla IV. V zakládací listině karlštejnské kapituly z roku 1357 jsou poprvé jmenovány Žloukovice (Slukowicz) spolu s dalšími 18 vesnicemi, odkud kapitule plynuly platy. V roce 1382 tuto ves král Václav IV. natrvalo přivtělil ke hradu Nižboru. Registra nižborského panství z roku 1538 prozrazují, že zde žilo deset osedlých, tedy rolníků s rodinami. V roce 1565 Žloukovice do gruntu vyhořely. Před třicetiletou válkou zde žilo dvanáct osedlých, tedy zřejmě okolo padesáti lidí, ovšem devět rodin během válečných útrap přišlo o své chudé domovy - spálili je procházející vojáci. Berní rula zde zaznamenává pouze rolníka Jakuba Kubaštu, dva chalupníky, z toho jednoho uhlíře. V polovině 18. století tu vrchnost evidovala pět poddaných, kteří konali potažní robotu, především pro huť, a čtyři chudší domkáře, kteří potah nevlastnili, a tudíž konali pěší robotu na polích či v lese. V průměru museli žloukovičtí poddaní odpracovat jeden až dva dny týdně na panském. Stabilní katastr z roku 1840 uvádí 296 obyvatel žijících v 41 domech. Jen šest hospodářů se věnovalo výhradně obdělávání půdy, ostatní se živili většinou jako uhlíři a dřevorubci. V roce 1810 je ve Žloukovicích škola pokoutní, od roku 1863 škola malotřídní a obecní knihovna. V roce 1929 byl zregulován potok protékající Úvozem (volně podle Topinky).

(1) Věnovala tchýně pana Adamíka.
(2) ... obraz ...
(3) Věnovala manželka pana Adamíka.
(4) Věnovala Jitka Paurová, jde o výhledy z Placiny.
(5) Ottovy Čechy, K. Liebscher.
(6) Podle starého křivoklátského urbáře měli zdejší poddaní právo pást dobytek v královských lesích. Z té doby pocházejí pomístní jména Průhon, cesta mezi poli k hájovně, kudy se proháněl dobytek a Vyhnánov, tedy les, kde se páslo.
(7) Původní historický barokní zvon z kapličky ve Žloukovicích. Je zasvěcen Panně Marii a sv. Václavu. Byl odlit v pražské zvonařské dílně zvonařem Františkem Antonínem Franckem v roce 1748.
(8) Hranice katastru Žloukovice a Račice, na mezníku vyznačené F.F. by mohlo značit Furstliche Furstenberk, tomuto rodu ovšem patřily lesy v obou katastrech.

Žloukovice, divy geologické

Mocnější výskyt černých, pyritem bohatých břidlic se nachází jv. od Žloukovic, při ústí Křížového potoka. V zářezu silnice na Nižbor je tu odkryta nejdříve asi 1 m mocná poloha kyzových břidlic, uprostřed běžného břidličného sledu, ve které jsou patrné i shluky masivního pyritu 2 až 3 cm velké. Ty jsou doprovázeny i sekundárními minerály pestrých barev, které zde vznikají rozkladem pyritu (sírany, limonit aj.). Dále po silnici je zachovalá stará štola, dnes dosti zasucená, patrná je z ní jen horní část vchodu o rozměrech asi 1 × 1 m. Vrstevní sled břidlic v okolí štoly je pestře zbarven asi v délce 10–20 m. Štola sleduje generelní, v.-z. průběh vrstev (podle lokality.geology.cz).

Žloukovice, lesní křížová cesta

V srpnu 2020 byla vysvěcena křížová cesta se čtrnácti zastaveními od Žloukovické hájovny k místu zvanému U obrázku. Zde na jednom ze starých dubů visel svatý obrázek. Když naposledy obrázek díky povětrnostním vlivům musel být vyměněn, byl nahrazen ve dřevě vyřezanou madonou. V realitu tento nápad proměnil V. Carda, který cestu navrhnul a posléze i za pomoci členů Českého svazu ochránců přírody a Klubu přátel Žloukovic realizoval. Na vrchol byl instalován renovovaný kříž, pocházející z Milevska, který včetně podstavce opracoval a připravil pan J. Pecka z Nižbora. (Nižborský list 3/2020)

Žloukovice, Červánek

Žloukava

(1) Žloukava: Jaroslav Fišák
(2) Droba, stáří 600-540 milionů let, období proterozoikum (starohory). Na dno starohorního oceánu přinášely kalné proudy směs úlomků hornin, jílu a vody. Droba vznikla usazováním a zpevněním hrubších usazených částeček hornin a minerálů o velikosti do 2 mm. Dříve se používala jako stavební kámen a štěrk na stavbu cest a silnic, dnes se nevyužívá. Údolí Žloukavy u Žloukovic. Expozice Domu přírody u Koněpruských jeskyň.

Mezenín

Tajemný pomník zatím neumím k ničemu zařadit. V lesnických mapách je tato lokalita pojmenována U kamene.

(1) Článek z časopisu Roztocké listy, červen 2015.
(2) V roce 1869 Hospodářské noviny popisovaly krásnou češtinou exkurzi lesníků na Křivoklátsku, mne na mapičce vydané k exkurzi zaujal místní název Vereinstein – (česky asi Spolkový kámen?), severně od Pusté seče. Vycházka letošní byla velmi zdařilá a tak volena, že celý způsob hospodaření prohlédnouti se mohl, a vedena místy, kde živly nejvíce zuřily. Vedle krásně zrostlých oddělení, na které oko lesníkovo mile pohlíželo, jevily se tu oddíly hojně proklestěné, následek to škod živlem způsobených. Mezi tmavým zelením lesů vynikaly tu i tam smrky červotočinou proniknuté, které se červenou barvou chvoje označovaly. Povozy ujížděly úprkem revírem nišburským. U myslivny Pustá seč výletníci slezli z vozů, aby si prohlédli školku lesní a putovali pěšky přes vrchy a úžlabiny lesinami. V oboře navštíven byl také lesní zámek knížete Emila Egona z Furstenbergu a odtud odvezly čekající povozy výletníky až na vrch Vlastec, kde laskavostí knížete připraveno občerstvení unaveným lesníkům, kteří nasytivše a občerstvivše se výbornou slaninou a zvěřinou oddali se zde nenucené zábavě. Provoláno „Sláva“ Jeho veličenstvu císaři a vynešeny přípitky knížatům……

Pustá seč a Kamenné vrchy

(1) Ladislav Vladyka: Pustá seč, dost jednoduchý román z roku 1933. Je v něm ale pěkně zachycena pověst o původu jména. ...Místo má však svoji vlastní pověst, někoho tu zabili, ale to je již dávno, myslím, že z oné doby datuje se ono jméno Pustá seč. Pak se zde poprali o děvče dva chasníci, jeden z Nižboru a druhý odněkud od Kublova, tedy přespolní. Chodili sem prý za dcerou hajného. Ti dva chlapíci tak si mezi sebou vyrovnali účet, že je našli ve strži, kam v pračce spadli, až za dva dny, neboť tak dlouho dovedlo mlčet ono děvče, pro které se poprali. Vypravuje se, že byla krev až na stromech, věřil bych, že pouze kolem nich, neboť prý se nakonec utloukali kameny, když se již nemohli pozvednout ze země...

Kabečnice

Levý nárazový údolní svah s výraznými skalními stěnami podkopávaný Berounkou je tvořen neoproterozoickými břidlicemi a drobami. Zde vyvinutá skalní step je nejrozsáhlejší ukázkou svého druhu v CHKO Křivoklátsko.

V původních doubravách se v minulosti páslo a nadměrně těžilo, což vedlo k ničení podrostu a degradaci půdy. Na počátku 20. století byly obtížně zalesnitelné svahy osázeny nepůvodní borovicí černou.

Račice

(1) Potůček z pramene vytékajícího na bázi kambrických andezitů asi 450 m sv. od hájovny Kolouch sráží pěnovce v úseku několik set metrů dlouhém, včetně recentních kaskád až 0,5 m vysokých. Na bocích údolí jsou zbytky starších akumulací pěnovců, proříznuté erozí. Jedná se o mocností největší pěnovcové těleso na Křivoklátsku. V profilu byly dvě pěnovcové polohy oddělené polohou s ostrohrannou sutí. Spodní poloha spadá do postglaciálního holocenního optima, svrchní přísluší hlavně epiatlantiku. V nejmladším holocénu bylo těleso proříznuté erozí, na jeho povrchu je rendzina. Bazální poloha, kde začíná tvorba pěnovce, poskytla nekalibrované radiouhlíkové datum 9510±30 let BP (hranice PB a B), pěnovce pod povrchovou půdou 4870±30 let BP (Volně podle Sedimenty terciéru a kvartéru a geomorfologický vývoj na Křivoklátsku, Ložek, Žák).

Červený kříž

Na skaliskách

Kóta Na skaliskách (Skaličkách) 447 m.n.m. se nachází jižně od rozcestí Červený kříž. Podle Vachtla (Lomy okresu Rakovník) se zde těžil křemitý porfyr felsitický, kambrického stáří (žilné vyvřeliny) barvy bělavé s rudofialovými skvrnami a žilkami, lokálně až barvy načervenalé. Velmi pevný a velmi trvanlivý, vhodný na silniční štěrk a drť (dobře se váže), vhodný i do betonu. Býval zde drtič, v roce 1941 zde 7 lidí těžilo 5 cbm (kubíků) denně.

Komentáře (připomínky čtenářů):