logo

Svatý Jan pod Skalou

Tato kapitola se zabývá Svatým Janem a jeho nejbližším okolím. Mapičku můžete zvětšit kliknutím myši, stejně jako další obrázky níže.

mapka

Svatý Jan pod skálou

Historie zdejšího místa začíná podle tradice v době panování knížete Bořivoje, který zde u krasového vývěru objevil poustevníka Ivana. Dle legendy došlo k setkání s knížetem, který v okolí Tetína postřelil Ivanovu ochočenou laň (bůh mu jí poslal , aby mu dávala své mléko). Podle Václava Hájka z Libočan byl synem chorvatského knížete Gostimila, jiná verze uvádí původ v Uhrách, kdy měl být dokonce příbuzným samotného krále Štěpána. Každopádně se všichni shodují, že svatý Ivan vyšel z urozeného a bohatého rodu. (Kavyl Ivanův - "vousy sv. Ivana" popsal poprvé právě v Českém Krasu Josef Ladislav Čelakovský). Byla zde založena kaple sv. Jana na poušti. Svatý Jan Křtitel tu dle pověsti pomohl sv. Ivanovi, dal mu kříž, kterým Ivan démony jež ho trápili vypudil.

Břetislav I. ji daroval roku 1030 benediktinskému klášteru na Ostrově. Kaple sv. Jana Křtitele v jeskyni je poprvé zmiňována v listině Přemysla Otokara II. z roku 1205, jíž panovník potvrdil darování svatyně knížetem Břetislavem I. ostrovskému klášteru. Benediktinský konvent ve Svatém Janu pod Skalou byl původně pouhým probošstvím kláštera na Ostrově u Davle, jež vznikl koncem 10. století. Po husitských bouřích se ukázalo že obnova tohoto kláštera na Ostrově by nebyla reálná, přesídlil v roce 1517 konvent i s opatem do probošství ve Svatém Janu pod Skalou, které tak převzalo dědictví mateřského kláštera. O stavu svatojánského probošství v době po husitských válkách nemáme dochovány žádné zprávy, nicméně je velmi pravděpodobné že i zde zanechala husitská vojska obléhající nedaleký Karlštejn své stopy. Koncem 16. století výrazně vzrostl význam svatojánského kláštera, když se podařilo nalézt ostatky sv. Ivana, jehož hrob nebyl od husitských dob znám. V době stavovského povstání byl v roce 1619 zabaven majetek kláštera, v roce 1639 byl pravděpodobně vypleněn Švédy. Stavba nového kostela podle návrhu Carla Luraga byla dokončena v roce 1661.

Císař Josef II. vydává v roce 1782 patent o zrušení všech klášterů, které se nezabývaly užitečnou činností. V roce 1785 dochází ke zrušení i svatojánského kláštera. Z devatenácti řeholníků, kteří v roce 1785 klášter obývali, zde mohl zůstat pouze jediný. Rok poté proběhla dražba klášterního mobiliáře. V roce 1787 zde pouhý rok fungovala továrna na zpracování kůží, další byla textilní továrna. V 19. století přešel bývalý konvent do majetku Bergerů, kteří budovu upravili jako zámeček. Rodina zdejší majetek držela až do roku 1904, kdy ho získal František Maršner, který zde zřídil lázně. Ty fungovaly krátce do roku 1912. V roce 1914 získala budovu konventu Kongregace bratří škol křesťanských. Po komunistickém převratu v roce 1948 zde byl zřízen tábor nucených prací, poté věznice a v roce 1955 škola ministerstva vnitra.

(1) Svatý Jan pod Skalou - orientační mapa obce, vyhotovila Svatojánská společnost.
(2) V centru obce se nachází kopie tří barokních soch, známých pod názvem Mariánské sousoší. Uprostřed sousoší je na vyvýšeném podstavci socha Panny Marie s žezlem v ruce. Po stranách stojí sochy sv. Ivana s laní a sv. Jan Křtitele s beránkem. Sochy těchto dvou světců jsou z roku 1731 a pravděpodobně pocházejí z dílny významného barokního sochaře Františka Ignáce Weisse. Původně tyto mohutné postavy dvou místních patronů zdobily atiku západního křídla klášterní prelatury. Tu však sochy staticky velmi zatěžovaly a údajně hrozilo i jejich zřícení, proto byly v roce 1801 sneseny.
(3) Nápis na bývalé - staré škole sem nebyl schopen sám rozluštit, pomohl mi průvodce po Sv. Janu : "Bůh co velí, bližním co dlužno, co vlasti a králi, ten naučí tebe dům, vděk tedy mládeži doň! MDCCCXXII"
(4) historická pohlednice zapůjčena společností philashop.cz
(5) pohlednice odeslána za II. světové války
(6) Textilní továrna postavená ve třicátých letech 19. století vyhořela v roce 1905 a pak byla zbourána.
(7) Kaple sv. Maxmiliána byla vystavěna v letech 1847-49. Jako rodinnou hrobku ji nechal postavit tehdejší majitel svatojánského panství Maxmilián Berger. Je proslulý mimo jiné tím, že byl svého času ustanoven předsedou spolku pro výstavbu Národního divadla v Praze. Kaple je postavena v čistém neogotickém slohu stavitelem Bernardem Grueberem z Mnichova a patří k nejkrásnějším neogotickým stavbám v Čechách.
(8) Svatoivanská legenda zpodobněná Antonínem Machkem na litografii z dvacátých let 19. století. Zachycuje výjev, jak postřelená laň přivedla knížete Bořivoje k poustevníkově jeskyni.

kostel sv. Jana Křtitele a klášter ve Svatém Janu

V roce 1657 byl slavnostně položen základní kámen nového kostela samotným císařem Leopoldem I.. Stavbu nového chrámu vedl významný barokní stavitel Carlo Lurago. Již za čtyři roky byla stavba dokončena. Původní klenba kostela byla cihlová, ale brzy po dostavbě se zjistilo, že základy kostela pracují a zdi praskají. Hlavní příčinou bylo štěrkovité podloží, spodní voda a nezpevněný travertinový masiv. Po konzultacích se zkušeným architektem Kryštofem Dientzenhoferem byla v letech 1710-11 sejmuta těžká cihlová klenba , která byla nahrazena samonosnou klenbou dřevěnou. Při této opravě stropu byly také zesíleny udi kostela opěrnými přizdívkami. Protože se základy kostela i nadále pohybovaly, muselo se v roce 1859 přikročit k druhé velké opravě kostela. I po velkých stavebních zásazích se kostel stále nebezpečně pohyboval, v roce 1973 byla provedena betonová injektáž základů, aby se zpevnilo pohyblivé podloží kostela. V roce 1992 došlo k dvojitému stažení obvodových zdí ocelovými táhly. Největší statický zásah na kostele byl proveden v roce 2007, kdy byla celá stavba i s jeskyní sv. Ivana zajištěna speciálními kotvami a betonáží.

Kostelní věž z roku 1600 je nejstarší dochovanou částí areálu. Kolem ní a původního hazmburského kostela se kdysi nacházela klášterní hospodářská stavení. Před rokem 1606 byla většina těchto budov ve velmi špatném stavu a byla zbořena. Na jejich místě byly v roce 1607-08 postaveny patrně první základy jihozápadní části konventu a oratoře současného kostela. První dvě křídla nového konventu (jižní a východní) byla postavena ve strohé raně barokní architektuře a byla dokončena až v roce 1678 (klášter se finančně vyčerpal). Po dalších téměř padesáti letech za opata Kotterovského bylo přistavěno poslední chybějící křídlo kláštera, podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Ten zbořil samostatnou renesanční budovu starého opatství a na jejím místě vystavěl reprezentativní prelaturu. Tím byl klášter uzavřen do současné čtvercové podoby.

(1) Překlad z latiny: Léta Páně 1661 Matyáš Ferdinand z Bilenberka, z milosti Boží a sv. apoštolské stolice první biskup Královehradecký, císařsko-královského Veličenstva rada, když vedl opatství tohoto kláštera, chrám tento Bohu Nejvyššímu, Neposkvrněnému Početí Blahoslavené Panny Marie, sv. Janu Křtiteli a sv. Ivanu poustevníkovi věnovaný a zasvěcený, ze základu postavil a vyzdobil, ne bez veliké práce a přičinění. Modlete se za něho potomci.
(2) Před hlavním oltářem (mimo fotografii) je náhrobek sv. Ivana. Náhrobek je zdoben dvanácti vyřezávanými andílky a na jeho vrcholu stojí socha sv. Ivana s laní. Šest andílků bylo ukradeno při vloupání v letech 1999 a 2005, škoda. Uprostřed proskleného sarkofágu je relikviář s ostatky sv. Ivana. Mramorové obložení ve spodní části pochází až z roku 1938. Náhrobek i kazatelna byly zhotoveny v roce 1729. Z kostela lze projít do jeskyní, v nichž údajně pobýval poustevník Ivan.
(3) Socha Panny Marie Lurdské stojí v nově vytvořeném výklenku. Nástropní freska pod kůrem pochází z roku 1714. Je na ní vyobrazen Kristus soudce, Panna Maria a sv. Jan Křtitel.
(4) Dochovaný kostelní inventář je téměř celý barokní. Hlavní oltář nechal zhotovit opat Kotterovský v roce 1695-96. Oltářní obraz znázorňuje ústřední motiv svatoivanské legendy - předávání kříže poustevníku Ivanovi sv. Janem Křtitelem. Obraz namaloval významný barokní malíř Jiří Heintsch v roce 1695. Na vrcholu oltáře je dřevěný kříž, při němž z jedné strany stojí socha Matky Boží a z druhé strany sv. Máří Magdaléna (sochy z roku 1740). Tento kříž stával na Karlově mostě v Praze a kostelu byl darován za opata Karla Schustera z Goldburku. Oltář je doplněn čtyřmi sochami v nadživotní velikosti (sv. Vojtěch, sv. Benedikt, sv. Scholastika a sv. Prokop), které v roce 1740 zhotovil František Ignác Weiss.
(5) Z berounského muzea. Mezníkem mezi vrcholnou a pozdní tvorbou Jana Václava Spitzera byla činnost v klášteře benediktinů ve Sv. Janu pod Skalou, kde pracoval v letech 1764-1768 pro tamního opata Bernarda Slavika. Soubor pláten, který snad původně zdobil ambity kláštera připomíná významné benediktinské světce (Ordo Sancti Benedicti - O.S.B.), kteří svými životy příkladně následovali řeholi "modli se a pracuj".
(6) Půdorys komplexu svatojánského kláštera, kostela sv. Jana Křtitele a jeskyně sv. Ivana - stav z roku 1944. Chybí zde přístavby z druhé poloviny 20. století (přestavba na věznici). Publikováno v informační brožuře Svatojánské společnosti.
(7) Detail obrazu J. Bachmana z roku 1690 - založení kostela v roce 1657. Postavy v popředí zleva: císař Leopold I., opat Bilenberk, císařův strýc a poručník arcivévoda Leopold Vilém. V pozadí klášter před rokem 1657 se starým hazmburským kostelem. Pozn.: Oldřich Zajíc z Hazmburka (1414-1494) byl významným donátorem, mnichy byl považován za druhého zakladatele svatojánského kláštera.

studánka a jeskyně sv. Ivana

Jak je to se svatostí svatého Ivana? Pravoslavná církev sv. Ivana uctívá, katolická církev k němu má rozporuplný vztah. Od nejstarších legend je označován za svatého, avšak tento status není dnes oficiálně v plném smyslu uznáván a některé významné pokusy o oficiální svatořečení uvázly na nedostatečné jistotě o Ivanově reálné existenci. Podle sv. Ivana je pojmenována i druh trávy kavyl Ivanův, lidově zvaný vousy svatého Ivana.

Pěnovcová kaskáda ve Svatém Janu je i přes vydatnou těžbu v minulosti jedním z největších masivů této horniny v České republice. Hlavní období jeho vzniku je datováno do období 9500 - 2400 před n.l. Nejvíce pevnějších pěnovců až travertinů, vhodných i pro stavební účely zde vznikalo v době, kterou geologové označují jako klimatické optimum (atlantik). V Čechách bylo po většinu tohoto období tepleji než dnes a bylo velmi a stále deštivo. Prameny vod byly trvalé a vydatné. Srážková voda prosakovala ve velkém množství skrze okolní vápencové horniny a pronikala hluboko do podzemí. (brožura Svatojánské společnosti)

(1) S jeskyní sousedí studánka sv. Ivana, z níž vytéká pramen o průtoku 5-6 l/s a stálé teplotě 8,5 stupně Celsia. Do současné podoby pramen upravil v roce 1897 tehdejší majitel panství Štěpán Emanuel Berger. V roce 1993-94 přibyla ochranná mříž a před studánku byla pořízena kašnička, napájená elektrickým čerpadlem. (Pozn.: Nemůžu si vybavit jak to vypadalo za socialismu) Další pramen Ivanka má průměrnou vydatnost 15 l/s a nachází se na soukromém pozemku za kostelem v objektu bývalé restaurace a sodovkárny. Voda z Ivanky je vyvedena plastovou rourou před studánku sv. Ivana. Voda zůstává v podzemí v průměru 20 let.
(2) Ivanův kámen - kámen s otisky nohou světce. Kámen je opatřen barokní mříží s vrátky, která umožňovala poutníkům pokleknout do prohlubní vytlačených koleny a chodidly svatého poustevníka. Tento velký a těžký kámen (křemenec) sem byl podle informační brožury dopraven ze vzdálenosti minimálně 10 km, kde se podobné horniny nacházejí.
(3) Lůžko sv. Ivana - dnes je tento kámen vyzdvižen a vezděn v podstavci umělé jeskyně se sochou Panny Marie. Kámen byl v minulosti dokonce o třetinu větší, než ho pažbami pušek otesali chorvatští vojáci za válek v 18. století, aby si část památky na svého svatého krajana odnesli zpět do rodné vlasti.
(4) Komínová oválná díra ve stropě jeskyně - Nachází se v tvrdý skále díra, kterou prorazil zlý duch, když ho sv. Ivan zaklínal a z tý jeskyně skalnaté vyháněl, a jest o tý díře starodávní pověst, že ona se zazdít nedá. Tento 8,5 metrů vysoký komín je krasovým jevem, dříve jím bylo vidět modré nebe. Později byla nad komínem zřízena přístavba konventu. V letech 1953-55 (vězení) byl komín uzavřen železobetonovou deskou.
Geologové uvádějí, že zdejší tři komíny mohly být přírodní odlitky živých či naplavených kmenů, které zde byly během procesu usazování sladkovodního pěnovce. Ten po zkamenění vytvořil unikátní mohutný travertinový masiv. Po vyhnití dřeva byly tyto přirozené komíny působením krasové vody ještě více ztvárněny do dnešní podoby.
(5) Starý oltář - podle tradice je považován za původní oltářík z první svatyně, zřízené zde knížetem Bořivojem.
(6) Hrob sv. Ivana - je k vidění na tradovaném místě nalezení Ivanových ostatků. Zde byla středověkými staviteli vzácně ponechána část přirozené jeskynní dutiny. Symbolicky je zde za mříží umístěna socha ležícího sv. Ivana, pocházející patrně z doby přestavby jeskyně v roce 1712. O prvotním nalezení ostatků sv. Ivana dnes nic určitého nevíme. Nicméně klášterní záznamy prozrazují, že ostatky sv. Ivana byly pracně znovunalezeny v roce 1589 v úhledné kamenné rakvičce. Ta byla přes 150 let ukryta před husitskými válkami na zapomenutém místě v jeskyni.
(7) renesanční oltář skalního kostela Panny Marie
(8) Staré náhrobní kameny (náhrobky pěti opatů (1573 až 1695) a náhrobek dítěte (1627), patrně dcery významného donátora kláštera.
podle informační brožury Jiřího Ševčíka
(9) Půdorys jeskyně sv. Ivana se skalním kostelem Panny Marie ve Sv. Janě pod Skalou. Publikováno v informační brožuře Svatojánské společnosti.

Svatý Jan pod Skalou, muzeum

(1) Věžní hodinový stroj - ruční kovářská práce. Jedná se o původní hodinový stroj z věže svatojánského kostela. Výrobu stroje zadal v roce 1719 opat zdejšího kláštera Emilián Koterovský za 988 zlatých. Na zdejší zvonici sloužily tyto hodiny 208 let, od roku 1728 až do roku 1936. Poté byly vyměněny za modernější stroj, který slouží dodnes.

kaple Povýšení sv. Kříže

Podle pověsti právě na místě nynější kaple došlo k setkání poustevníka Ivana se sv. Janem Křtitelem. Kříž s oltářem a sochami sv. Jana Křtitele a sv. Ivana z místního červeného mramoru nechal roku 1602 postavit vojevůdce a polní maršál Heřman Kryštof Russworm, jež byl vrchním velitelem císařských vojsk Rudolfa II. Chtěl tím dokázat svou katolickou víru, jež byla zpochybňována jeho politickými nepřáteli. Sousoší stálo původně pod širým nebem, kaple byla nad ním postavena až v roce 1714 podle návrhu Kryštofa Dientzenhofera. Kaple byla postavena v půdorysu řeckého kříže a měla původně čtyři štíty. Po zrušení kláštera však o kapli již nikdo nepečoval a kaple byla před opravou v roce 1865 značně poškozená. Při této opravě byly dva protilehlé štíty i se špičatou věží ubourány.

(1) Nástropní freska v kapli představuje výjev - Nalezení svatého Kříže císařovnou Helenou. Byla vymalována v roce 1763 od malíře Jana Václava Spitzera.

Svatojánská skála

Svatý Jan je zasazen v naprosto úchvatném přírodním okolí. Kačák (=Loděnický potok) odsud k Berounce putuje nádherným údolím. Budete-li mít chvíli času, doporučuji okružní naučnou stezku, která začíná ve Svatém Janu, stoupání je místy drsné. Na jaře v přilehlých lesích kvetou lechy, prvosenky, jaterníky....celé koberce a na vrcholu u kříže se můžete pokochat skvělým výhledem.

Z vrcholu Svatojánské skály, na němž se 160 metrů nad obcí Sv. Jan pod Skalou tyčí kříž, se otevírá jedinečný pohled do hlubokého údolí Kačáku, který ukazuje sílu hloubkové eroze vodních toků během nejmladších třetihor a zejména čtvrtohor. Impozantní stěnu skály kolmo spadající ke klášteru budují k jihovýchodu ukloněné hrubě lavicovité vápence kotýzské stupně lochkov (spodní devon), které tvoří i protější ostrý hřeben Dlouhé skály, spadající téměř kolmou stěnou k severu a prudce ukloněnými plotnami k jihu. Při pohledu jihozápadním směrem po proudu Kačáku se vlevo tyčí vrchol Květné (Květnice) s pravěkým hradištěm a níže na protilehlé stráně údolí mohutná Dušičková stěna. Při pohledu od kříže k západu až severu vidíme hluboko pod námi dvojitý meandr Kačáku ostře vymodelovaný v bazaltových (diabasových) vulkanitech a vulkanosedimentárním souvrství siluru. (zdroj?)

(1) Za budovami bývalého kláštera ve Svatém Janu nalezneme klasický odkryv čtvrtohorních (holocenních) sladkovodních vápenců, tzv. pěnovců. Termín travertin je pro tyto horniny méně vhodný, protože označuje podobné, ale mnohem tvrdší uloženiny teplých pramenů. Z chladných vod svatojánského krasového pramene, vyvěrajícího zde v současnosti v několika větvích, se vysrážela během holocénu mohutná kaskáda pěnovců. Ke srážení uhličitanu rozpuštěného ve vodě dochází hlavně díky úniku oxidu uhličitého z roztoku, částečně ho mohou odebírat i nižší rostliny porůstající obvykle povrch kaskády. Odpar vody nemá na ukládání karbonátu prakticky žádný vliv. Celé mohutné těleso pěnovců mělo původně před odtěžením jeho jižní části šířku zhruba 100 metrů, délku 70 metrů a mocnost až 17 metrů. Akumulace byla pravděpodobně vytvořena v době (9500) 6000 až 2500 před n.l.
(2) Rok 2016.
(3) Barrandova lokalita U elektrárny, nalezeno volně v suti

Skanzen - Společnost Barbora

Lom Paraple alias Solvayovy lomy, podle společnosti, která zde těžila velmi čistý vápenec. Těžba pokračovala až do roku 1963, kdy byla zastavena. V roce 1993 byla založena Společnost Barbora, která si vzala za cíl zachování důlních a průmyslových památek a rozhodla se komplex bývalých Solvayových lomů oživit formou důlně-průmyslového skanzenu. Lom Paraple - příjemným zázemím pro zdejší zaměstnance býval hornický dům, kuželník a závodní restaurace. Dřív se jí říkalo Zátiší, ale podle altánu , který stávál před budovou a svým tvarem připomínal deštník, si vysloužila název U Paraplete. (Výlety s dětmi v Praze a středních Čechách, Eva Obůrková)

(1) Lom u Stydlých vod - spodní etáž, porucha (Lomy na Parapleti). Zdroj snímků: Fotoarchiv - Online archiv geologických fotografií.

Paraple (mimo skanzen)

V lomu se ve dvou vysokých etážích těžily převážně spodnodevonské vápence pražského a zčásti i lochkovského souvrství.

(1) Nalezneme zde jedinečné odkryvy paleokrasových fenoménů, především obrovské krasové kapsy vyplněné pestře zbarvenými tropickými zvětralinami i zakleslými zbytky svrchnokřídlových kontinentálních i mořských sedimentů, které v době před 90 miliony let překryly i Český kras. Jde o bělavé kaolinické písky i jíly, žluté i červené jíly v hlubokých a širokých dutinách, které na horní etáži vystupují v dlouhém defilé.
(2) Památný kříž: Na tomto místě, na rozcestí pěti cest, dal postavit v roce 1772 poslední opat Svatojánského kláštera Jan Nepomucký Felix z Ebenholzu kamenný kříž s nápisem Abbas NepoMV CenVs FELIX ConDIt die 10 Nov (opat Nepomuk Felix dal postavit dne 10. listopadu) Kříž byl v padesátých letech zdemolován a dochoval se jen rozvalený podstavec. Péčí Svatojánské nadace bylo toto místo v roce 1998 upraveno, vedle originálního dochovaného podstavce byl vztyčen nový kříž.
(3) Nová aragonitová jeskyně - možná i díky lomařské činnosti milé děti nevypadá příliš stabilně. Pokud nemusíte, nelezte dovnitř a hlavně ne samy.
(4) aragonitové krystalky, Aragonitová jeskyně, lomy Na Stydlých vodách, expozice berounského muzea

Expozice hornin Českého krasu v lomu Paraple

Expozice hornin pod širým nebem byla otevřena v roce 2011 ve Skanzenu Solvayovy lomy (Paraple). Expozice prostřednictvím sedmnácti exponátů (15 vyfoceno níže) a dvou naučných tabulí seznamuje s geologickým, stratigrafickým a paleontologickým vývojem této unikátní oblasti. Exponáty jsou seřazeny podle stáří, řazení pochopí podle mě jenom vystudovaný geolog nebo génius :-)

(1) bazaltový tufit (Původně sopečný písek, popel nebo prach bazaltového-čedičového složení, který vystupoval z hlubokých přívodních drah na mořské dno. Tam byl přeplaven vodou a smíšen s vápnitými usazeninami. Zelenavá barva je způsobena minerálem chloritem. Bílé proužky jsou způsobeny vysrážením karbonátů v puklinách. )
(2) dvorecko-prokopské vápence (U Prahy dosahují mocnosti až 170 metrů. Vápence se usazovaly v hlubokém klidném moři, a proto jsou velmi jemnozrnné. Barva šedivá, poměrně fádní.)
(3) graptolitová břidlice (složena především z jílových minerálů, ale částečně obsahuje i křemité příměsi. Ze zkamenělin se objevují hlavně graptoliti)
(4) hlavonožcový vápenec (hornina bioklastická, plná úlomků zkamenělých schránek, zejména hlavonožců.)
(5) chotečské vápence (Velmi proměnlivá hornina, bezpečně určitelná podle nálezů konodontů a tentakulitů. Vznikal v době, kdy dno moře už bylo neklidné, neboť se schylovalo k variskému vrásnění)
(6) chýnické vápence (červenavý, zřetelně vrstevnatý, bioklastický)
(7) koněpruské vápence (čistý vápenec, 97-98% CaCO3, bílý, útesový vápenec-500 druhů živočichů, světově proslulý)
(8) kotýské vápence (mělké moře, bioklastický, složený z úlomků lilijic)
(9) loděnické vápence (pestře skvrnité zbarvení)
(10) prachovec (podobný pískovci, zelenošedý)
(11) radotínské vápence (jemnozrnný, černošedý, deskovitý až lavicovitý s vložkami tmavých vápnitých břidlic)
(12) řeporyjské vápence (jemnozrný, červený podle sloučenin železa)
(13) slivenecké vápence (růžový, dekorační účely, dlažební materiál)
(14) suchomastské vápence (červená a šedá barva, hlavně bioklastický)
(15) zlíchovské vápence (obyčejný, šedý až tmavě šedý vápenec, tvořený hlavně sparitem-jemnozrnné částice rekrystalovaných zrn kalcitu )

Arnika

(1) expozice muzea ve Svatém Janu
(2) závrty Vlčí jámy (evidovány jako závrty 104 a 105)

okolí Hostími (Kačák mezi Sv. Janem a Hostímí)

Malebné údolí Kačáku je vyhloubeno napříč hlavní barrandienskou synklinálou holyňsko-hostimskou, v jejímž jádře probíhá tektonická osa barrandienu. Vlastní jádro synklinály tvoří nejmladší zachované devonské souvrství srbské, tvořené naspodu hlavně tmavými vápnitými břidlicemi a ve vyšší převážné části střídáním písčitých břidlic a pískovců. Jsou to mořské uloženiny vyššího středního devonu. Tvoří vrch Vysoká stráň nad Hostimí a deprese po jeho obou stranáchů; na těchto vrstvách též leží obec Hostim.
Při severním okraji Hostimi vystupuje nápadně morfologicky patrná skalní kulisa, tvořená k jihovýchodu ukloněnými vrstvami chotečských vápenců (nižší střední devon, stupeň eifel) a za nimi je v údolí Kačáku další menší deprese, která odpovídá větrání méně odolných vápenců třebotovských (červenavé vápence nejvyššího spodního devonu, stupeň dalej). Výchozy jsou většinou zarostlé lesem. Při srovnání úklonu vrstev v severozápadním a jihovýchodním křídle synklinály je zřetelně vidět, že úklony v severozápadním křídle (severně od Hostimi) jsou mnohem příkřejší, než v křídle jihovýchodním (jižně od Hostimi). Tím je dána charakteristická nesouměrnost celé vrásové struktury. Zvrásnění je poměrně jednoduché a geologicky spadá do staršího období variského vrásnění. Vrásová výstavba je porušena mladšími zlomy, podle kterých často dochází ke krasovění a zvýšené erozi. (podle místní naučné stezky)

(1) expozice muzea ve Svatém Janu
(2) Skála nad Sv. Janem je v katastru nazývána Mramor, též dřívější jméno restaurace bylo Pod Mramorem.
(3) pohlednici věnoval Josef Mottl, děkujeme
(4) historická fotografie (Hostím), vlastník i datace neznámá
(5) kapradinovitá rostlina Relimia hostinensis, střední devon, st. givet, srbské souvrství, kačácké vrstvy, Hostím. V tmavých vápnitých břidlicích kačáckých vrstev jsou běžné zbytky suchozemských rostlin splavené z pevniny do mořské pánve.
(6) geologický řez v ose Záhrabská - Hostím, podle Interaktivní geologické mapy České republiky 1: 25 000, omlouvám se za případné chyby, některé symboly nebyly příliš čitelné

Boubová

(1) pohlednici (a komentář k ní) věnoval Josef Mottl, děkujeme
....dříve se hospodařilo v lesích Krasu s velmi malou dobou obmýtí 20-30 let. Ponechávaly se výstavky starých stromů, nejčastěji dubů ty se nacházejí ve spoustě současných porostů, jako pozůstatky tohoto hospodaření.

Chrustenická šachta

Na Chrustenické šachtě se začalo těžit roku 1861, kdy známý kladenský podnikatel Jan Váňa, zakladatel Pražsko-železářské společnosti, dostal povolení k průzkumu zdejšího železnorudného ložiska. Použil starších průzkumných chodeb z roku 1850 a razil severním směrem do vrchu Blejskava tři štoly. Ze skromných počátků se těžba postupně rozrůstala a do ukončení těžby v roce 1965 se z dolu vytěžilo téměř 8 milionů tun železné rudy. Chrustenická šachta patřila k největším a nejvýznamnějším dolům Barrandienu. Podzemní chodby zasahovaly až do hloubky 426 metrů, to je 120 metrů pod hladinu moře.

Dnes je tu muzeum se spoustou zajímavých a funkčních exponátů.

(1) Unikátní podzemní konírna, kde po těžké práci odpočívali koně, kteří tu tahali vozíky až do roku 1921.
(2) Strojovna Staré šachty-první šikmé jámy, kterou se horníci dostali do hloubky 32. patra.
(3) Nová strojovna z roku 1926.
(4) I. Vlečná jáma měla délku 974 metrů o úklonu 14 stupňů, výškový rozdíl činil 237 metrů. Byla ražena od roku 1921 a uvedena do provozu roku 1926. Spojovala 8. patro se 48. patrem. V jámě byly položeny troje koleje, při bocích pro důlní vozíky, prostřední kolej sloužila pro jízdu mužstva. Na speciální schodovité vozy se vešli 33 horníci. Vozy byly dva a jezdily na koleji proti sobě, na 28. patře horníci přesedali.

rozhledna Lhotka u Berouna

(1) Děd v pozadí, před ním Ostrý a kousek Brdatky, lesy v popředí jsou již mezi rozhlednou a Berounkou. Tady tenhle směr ještě nemám pečlivě nakoukaný.

Špičatý vrch

(1)-(4): zkaměněliny nalezené v suti přírodní památky Špičatý vrch-Barrandovy jámy

Syslí louky

(1) Věnovala Ivona manželka.

Herinky

První značenou cestou v českých zemích byla trasa z Berouna přes Herinky a Svatý Ján pod Skalou do Karlštejna, dnes provázená červenou značkou. Podle Svatoivanské legendy byl dub na Herinkách již v 9. století svědkem setkání knížete Bořivoje s poustevníkem Ivanem. Strom udumřel v roce 1974. Při kraji lesa stojí moderní kamenný obelisk v podobě slunce. Na úpatí vrchu Herinky nalezneme lesostep Liština s výhledem na Tetín a na kaňon Berounky u Srbska.

(1) historický snímek původního dubu, vlastník i datace neznámá
(2) V roce 1415 se připomíná Jíra Herynek z Vráže jako majitel lesního komplexu Herinky.
Oblast dostala jméno podle berounského měšťana Jana Herynka, který tu ještě roku 1539 měl louku, pole, vinici, lesy a vrchy. Zda byla jeho postava totožná s renesančním českým šlechticem Janem Herynkem ze Sloupna se s odstupem pěti staletí těžko prokazuje. Tzv. Herynkovský revír se stal v 17 století jedním ze čtyř lesních revírů královského města Berouna. Byl dokonale zmapován a aktivně obhospodařován prokazatelně již v roce 1740. O vrchu na Herinkách máme ještě jeden zajímavý záznam v berounských kronikách. Ve středověku po zdejší prastaré říšské cestě Praha-Regensburg putovalo nespočet armád. Beroun byl totiž strategickým místem této cesty, střežícím brod přes řeku Berounku. V září 1744 byly na kopci Herinky rozmístěny baterie pruských ostřelovačů a odtud vojáci ostřelovali Beroun z děl. Město sice nedobyli, ale pobořením mnoha domů způsobili velké škody. Volně podle článku Záhrabská, J. Ševčík, Minulostí Berounska 8
(3) Prohlubně v lese vzdáleně připomínající závrty. Přebírám z Geospelos.cz: Vrcholová plošina Herinek jižně a jihovýchodně od nejvyššího bodu přestavuje relikt starého reliéfu, se širokými mělkými depresemi vyplněnými zvětralinami předkvartérního stáří.
(4) Prohlubně (na fotografii obtížně viditelné) na louce SZ od kóty Herinky, kousek od turistického rozcestí. Podle knihy Český Kras (Cílek, Žák, Majer) by to mohly být pozůstatky po leteckém bombardování Berouna z roku 1945. Ověřit.

Komentáře (připomínky čtenářů):

Zatím není vložen žádný příspěvek

Stránka:  1 

Vaše jméno: 
Váš vzkaz:
Sem prosím napište textově kolik je 3+4, je to ochrana proti spamu:



www.brdy.info © 2002-2012     kontakt: tomas.adam[zavináč]brdy.info