Svatý Jan pod Skalou

Tato kapitola se zabývá Svatým Janem a jeho nejbližším okolím. Mapičku můžete zvětšit kliknutím myši, stejně jako další obrázky níže.

Svatý Jan pod skálou

Historie zdejšího místa začíná podle tradice v době panování knížete Bořivoje, který zde u krasového vývěru objevil poustevníka Ivana. Dle legendy došlo k setkání s knížetem, který v okolí Tetína postřelil Ivanovu ochočenou laň (bůh mu jí poslal , aby mu dávala své mléko). Podle Václava Hájka z Libočan byl synem chorvatského knížete Gostimila, jiná verze uvádí původ v Uhrách, kdy měl být dokonce příbuzným samotného krále Štěpána. Každopádně se všichni shodují, že svatý Ivan vyšel z urozeného a bohatého rodu. (Kavyl Ivanův - "vousy sv. Ivana" popsal poprvé právě v Českém Krasu Josef Ladislav Čelakovský). Byla zde založena kaple sv. Jana na poušti. Svatý Jan Křtitel tu dle pověsti pomohl sv. Ivanovi, dal mu kříž, kterým Ivan démony jež ho trápili vypudil.

Břetislav I. ji daroval roku 1030 benediktinskému klášteru na Ostrově. Kaple sv. Jana Křtitele v jeskyni je poprvé zmiňována v listině Přemysla Otokara II. z roku 1205, jíž panovník potvrdil darování svatyně knížetem Břetislavem I. ostrovskému klášteru. Benediktinský konvent ve Svatém Janu pod Skalou byl původně pouhým probošstvím kláštera na Ostrově u Davle, jež vznikl koncem 10. století. Po husitských bouřích se ukázalo že obnova tohoto kláštera na Ostrově by nebyla reálná, přesídlil v roce 1517 konvent i s opatem do probošství ve Svatém Janu pod Skalou, které tak převzalo dědictví mateřského kláštera. O stavu svatojánského probošství v době po husitských válkách nemáme dochovány žádné zprávy, nicméně je velmi pravděpodobné že i zde zanechala husitská vojska obléhající nedaleký Karlštejn své stopy. Koncem 16. století výrazně vzrostl význam svatojánského kláštera, když se podařilo nalézt ostatky sv. Ivana, jehož hrob nebyl od husitských dob znám. V době stavovského povstání byl v roce 1619 zabaven majetek kláštera, v roce 1639 byl pravděpodobně vypleněn Švédy. V roce 1678 byla dokončena nová budova konventu, rozšířena byla také Ivanova jeskyně. V roce 1657 byl založen nový kostel, jehož stavbu vedl významný barokní stavitel Carlo Lurago. Kostel však stál na nestabilním místě, bohatém na spodní vody, a tak již ke konci 17. století hrozila klenba zřícením. Na přebudování se podílel Kryštof Dientzenhofer, oprava byla skončena v roce 1711. Nová prelatura byla postavena v letech 1728-1731 podle návrhu Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Císař Josef II. vydává v roce 1782 patent o zrušení všech klášterů, které se nezabývaly užitečnou činností. V roce 1785 dochází ke zrušení i svatojánského kláštera. Z devatenácti řeholníků, kteří v roce 1785 klášter obývali, zde mohl zůstat pouze jediný. Rok poté proběhla dražba klášterního mobiliáře. V roce 1787 zde pouhý rok fungovala továrna na zpracování kůží, další byla textilní továrna. V 19. století přešel bývalý konvent do majetku Bergerů, kteří budovu upravili jako zámeček. Rodina zdejší majetek držela až do roku 1904, kdy ho získal František Maršner, který zde zřídil lázně. Ty fungovaly krátce do roku 1912. V roce 1914 získala budovu konventu Kongregace bratří škol křesťanských. Po komunistickém převratu v roce 1948 zde byl zřízen tábor nucených prací, poté věznice a v roce 1955 škola ministerstva vnitra.

(1) Nápis na bývalé - staré škole sem nebyl schopen sám rozluštit, pomohl mi průvodce po Sv. Janu : "Bůh co velí, bližním co dlužno, co vlasti a králi, ten naučí tebe dům, vděk tedy mládeži doň! MDCCCXXII"
(2) historická pohlednice zapůjčena společností philashop.cz
(3) pohlednice odeslána za II. světové války
(4) Textilní továrna postavená ve třicátých letech 19. století vyhořela v roce 1905 a pak byla zbourána.

kostel sv. Jana Křtitele a klášter ve Svatém Janu

(1) Před hlavním oltářem je náhrobek sv. Ivana. Z kostela lze projít do jeskyní, v nichž údajně pobýval poustevník Ivan.
(2) Z berounského muzea. Mezníkem mezi vrcholnou a pozdní tvorbou Jana Václava Spitzera byla činnost v klášteře benediktinů ve Sv. Janu pod Skalou, kde pracoval v letech 1764-1768 pro tamního opata Bernarda Slavika. Soubor pláten, který snad původně zdobil ambity kláštera připomíná významné benediktinské světce (Ordo Sancti Benedicti - O.S.B.), kteří svými životy příkladně následovali řeholi "modli se a pracuj".

studánka a jeskyně sv. Ivana

Jak je to se svatostí svatého Ivana? Pravoslavná církev sv. Ivana uctívá, katolická církev k němu má rozporuplný vztah. Od nejstarších legend je označován za svatého, avšak tento status není dnes oficiálně v plném smyslu uznáván a některé významné pokusy o oficiální svatořečení uvázly na nedostatečné jistotě o Ivanově reálné existenci. Podle sv. Ivana je pojmenována i druh trávy kavyl Ivanův, lidově zvaný vousy svatého Ivana.

(1) S jeskyní sousedí studánka sv. Ivana, z níž vytéká pramen o průtoku 5 l/s a stálé teplotě 8,5 stupně Celsia.
(2) Ivanův kámen - kámen s otisky nohou světce. Kámen je opatřen barokní mříží s vrátky, která umožňovala poutníkům pokleknout do prohlubní vytlačených koleny a chodidly svatého poustevníka. Tento velký a těžký kámen (křemenec) sem byl podle informační brožury dopraven ze vzdálenosti minimálně 10 km, kde se podobné horniny nacházejí.
(3) Lůžko sv. Ivana - dnes je tento kámen vyzdvižen a vezděn v podstavci umělé jeskyně se sochou Panny Marie. Kámen byl v minulosti dokonce o třetinu větší, než ho pažbami pušek otesali chorvatští vojáci za válek v 18. století, aby si část památky na svého svatého krajana odnesli zpět do rodné vlasti.
(4) Komínová oválná díra ve stropě jeskyně - Nachází se v tvrdý skále díra, kterou prorazil zlý duch, když ho sv. Ivan zaklínal a z tý jeskyně skalnaté vyháněl, a jest o tý díře starodávní pověst, že ona se zazdít nedá. Tento 8,5 metrů vysoký komín je krasovým jevem, dříve jím bylo vidět modré nebe. Později byla nad komínem zřízena přístavba konventu. V letech 1953-55 (vězení) byl komín uzavřen železobetonovou deskou.
(5) Starý oltář - podle tradice je považován za původní oltářík z první svatyně, zřízené zde knížetem Bořivojem.
(6) Hrob sv. Ivana - je k vidění na tradovaném místě nalezení Ivanových ostatků. Zde byla středověkými staviteli vzácně ponechána část přirozené jeskynní dutiny. Symbolicky je zde za mříží umístěna socha ležícího sv. Ivana, pocházející patrně z doby přestavby jeskyně v roce 1712. O prvotním nalezení ostatků sv. Ivana dnes nic určitého nevíme. Nicméně klášterní záznamy prozrazují, že ostatky sv. Ivana byly pracně znovunalezeny v roce 1589 v úhledné kamenné rakvičce. Ta byla přes 150 let ukryta před husitskými válkami na zapomenutém místě v jeskyni.
(7) renesanční oltář skalního kostela Panny Marie
(8) Staré náhrobní kameny (náhrobky pěti opatů (1573 až 1695) a náhrobek dítěte (1627), patrně dcery významného donátora kláštera.
podle informační brožury Jiřího Ševčíka

kaple Povýšení sv. Kříže

Svatojánská skála

Svatý Jan je zasazen v naprosto úchvatném přírodním okolí. Kačák (=Loděnický potok) odsud k Berounce putuje nádherným údolím. Budete-li mít chvíli času, doporučuji okružní naučnou stezku, která začíná ve Svatém Janu, stoupání je místy drsné. Na jaře v přilehlých lesích kvetou lechy, prvosenky, jaterníky....celé koberce a na vrcholu u kříže se můžete pokochat skvělým výhledem.

(1) Barrandova lokalita U elektrárny, nalezeno volně v suti

Skanzen - Společnost Barbora

Lom Paraple alias Solvayovy lomy, podle společnosti, která zde těžila velmi čistý vápenec. Těžba pokračovala až do roku 1963, kdy byla zastavena. V roce 1993 byla založena Společnost Barbora, která si vzala za cíl zachování důlních a průmyslových památek a rozhodla se komplex bývalých Solvayových lomů oživit formou důlně-průmyslového skanzenu. Lom Paraple - příjemným zázemím pro zdejší zaměstnance býval hornický dům, kuželník a závodní restaurace. Dřív se jí říkalo Zátiší, ale podle altánu , který stávál před budovou a svým tvarem připomínal deštník, si vysloužila název U Paraplete. (Výlety s dětmi v Praze a středních Čechách, Eva Obůrková)

(1) Lom u Stydlých vod - spodní etáž, porucha (Lomy na Parapleti). Zdroj snímků: Fotoarchiv - Online archiv geologických fotografií.

Paraple (mimo skanzen)

(1)Památný kříž: Na tomto místě, na rozcestí pěti cest, dal postavit v roce 1772 poslední opat Svatojánského kláštera Jan Nepomucký Felix z Ebenholzu kamenný kříž s nápisem Abbas NepoMV CenVs FELIX ConDIt die 10 Nov (opat Nepomuk Felix dal postavit dne 10. listopadu) Kříž byl v padesátých letech zdemolován a dochoval se jen rozvalený podstavec. Péčí Svatojánské nadace bylo toto místo v roce 1998 upraveno, vedle originálního dochovaného podstavce byl vztyčen nový kříž.
(2) Nová aragonitová jeskyně - možná i díky lomařské činnosti milé děti nevypadá příliš stabilně. Pokud nemusíte, nelezte dovnitř a hlavně ne samy.

Expozice hornin Českého krasu v lomu Paraple

Expozice hornin pod širým nebem byla otevřena v roce 2011 ve Skanzenu Solvayovy lomy (Paraple). Expozice prostřednictvím sedmnácti exponátů (15 vyfoceno níže) a dvou naučných tabulí seznamuje s geologickým, stratigrafickým a paleontologickým vývojem této unikátní oblasti. Exponáty jsou seřazeny podle stáří, řazení pochopí podle mě jenom vystudovaný geolog nebo génius :-)

(1) bazaltový tufit (Původně sopečný písek, popel nebo prach bazaltového-čedičového složení, který vystupoval z hlubokých přívodních drah na mořské dno. Tam byl přeplaven vodou a smíšen s vápnitými usazeninami. Zelenavá barva je způsobena minerálem chloritem. Bílé proužky jsou způsobeny vysrážením karbonátů v puklinách. )
(2) dvorecko-prokopské vápence (U Prahy dosahují mocnosti až 170 metrů. Vápence se usazovaly v hlubokém klidném moři, a proto jsou velmi jemnozrnné. Barva šedivá, poměrně fádní.)
(3) graptolitová břidlice (složena především z jílových minerálů, ale částečně obsahuje i křemité příměsi. Ze zkamenělin se objevují hlavně graptoliti)
(4) hlavonožcový vápenec (hornina bioklastická, plná úlomků zkamenělých schránek, zejména hlavonožců.)
(5) chotečské vápence (Velmi proměnlivá hornina, bezpečně určitelná podle nálezů konodontů a tentakulitů. Vznikal v době, kdy dno moře už bylo neklidné, neboť se schylovalo k variskému vrásnění)
(6) chýnické vápence (červenavý, zřetelně vrstevnatý, bioklastický)
(7) koněpruské vápence (čistý vápenec, 97-98% CaCO3, bílý, útesový vápenec-500 druhů živočichů, světově proslulý)
(8) kotýské vápence (mělké moře, bioklastický, složený z úlomků lilijic)
(9) loděnické vápence (pestře skvrnité zbarvení)
(10) prachovec (podobný pískovci, zelenošedý)
(11) radotínské vápence (jemnozrnný, černošedý, deskovitý až lavicovitý s vložkami tmavých vápnitých břidlic)
(12) řeporyjské vápence (jemnozrný, červený podle sloučenin železa)
(13) slivenecké vápence (růžový, dekorační účely, dlažební materiál)
(14) suchomastské vápence (červená a šedá barva, hlavně bioklastický)
(15) zlíchovské vápence (obyčejný, šedý až tmavě šedý vápenec, tvořený hlavně sparitem-jemnozrnné částice rekrystalovaných zrn kalcitu )

Arnika

(1) závrty Vlčí jámy (evidovány jako závrty 104 a 105)

okolí Hostími (mezi Sv. Janem a Hostímí

Loděnický potok protéká v okolí Hostími prolomenou hradbou skal. Od Hostími po ústí Berounky cestou minete pár opuštěných lomů.

(1) Skála nad Sv. Janem je v katastru nazývána Mramor, též dřívější jméno restaurace bylo Pod Mramorem.
(2) pohlednice věnoval Josef Mottl, děkujeme

Špičatý vrch a Syslí louky

(1)-(4): Zatím neznámé zkaměněliny nalezené v suti přírodní památky Špičatý vrch-Barrandovy jámy

Herinky

První značenou cestou v českých zemích byla trasa z Berouna přes Herinky a Svatý Ján pod Skalou do Karlštejna, dnes provázená červenou značkou. Podle Svatoivanské legendy byl dub na Herinkách již v 9. století svědkem setkání knížete Bořivoje s poustevníkem Ivanem. Strom udumřel v roce 1974. Při kraji lesa stojí moderní kamenný obelisk v podobě slunce. Na úpatí vrchu Herinky nalezneme lesostep Liština s výhledem na Tetín a na kaňon Berounky u Srbska.

(1) V roce 1415 se připomíná Jíra Herynek z Vráže jako majitel lesního komplexu Herinky.
Oblast dostala jméno podle berounského měšťana Jana Herynka, který tu ještě roku 1539 měl louku, pole, vinici, lesy a vrchy. Zda byla jeho postava totožná s renesančním českým šlechticem Janem Herynkem ze Sloupna se s odstupem pěti staletí těžko prokazuje. Tzv. Herynkovský revír se stal v 17 století jedním ze čtyř lesních revírů královského města Berouna. Byl dokonale zmapován a aktivně obhospodařován prokazatelně již v roce 1740. O vrchu na Herinkách máme ještě jeden zajímavý záznam v berounských kronikách. Ve středověku po zdejší prastaré říšské cestě Praha-Regensburg putovalo nespočet armád. Beroun byl totiž strategickým místem této cesty, střežícím brod přes řeku Berounku. V září 1744 byly na kopci Herinky rozmístěny baterie pruských ostřelovačů a odtud vojáci ostřelovali Beroun z děl. Město sice nedobyli, ale pobořením mnoha domů způsobili velké škody. Volně podle článku Záhrabská, J. Ševčík, Minulostí Berounska 8

Komentáře (připomínky čtenářů):

---

www.brdy.info © 2002-2012     kontakt: tomas.adam[zavináč]brdy.info