pokus

Český Kras

Vítejte na hlavní stránce o Českém Krasu. Níže naleznete rozcestník na jednotlivé kapitoly (oblasti). Celkem je jich 26. Dále se věnuji obecným kapitolám platným pro celý Český Kras.

Rozcestník

Český Kras na levém břehu Berounky

Alkazar | Hostim | Srbsko | Karlštejn | Karlík | Kulivá hora | Radotín a Kosoř | Lomy Amerika | Bubovické vodopády | Svatý Jan pod skalou | Paraple a Čeřinka | Loděnice

Český Kras na pravém břehu Berounky

Tetín | Koda | Koněpruské jeskyně | Kotýz | Kobyla | Homolák | Klonk a Lejškov | Bacín | Liteň a Mramor | Tomáškův lom | Voškov a Třebaň | Housina a Všeradice | Koukolova hora | Lom Kosov |

Český Kras a Jaroslav Petrbok

Český kras – tento název jako první vymyslel a publikoval v četných novinových článcích badatel Jaroslav Petrbok (1881 – 1960) a lidé ho začali s oblibou používat, i když se nejedná o žádný oficiální geografický či geologický termín. Území Českého krasu , ležící přibližně mezi Prahou a Berounem, tvoří převážně vápence silurského a devonského stáří.

  • Jaroslav Petrbok
  • Jaroslav Petrbok (1)
  • Jaroslav Petrbok
  • Jaroslav Petrbok (1)
  • Jaroslav Petrbok
  • Jaroslav Petrbok (2)
  • Jaroslav Petrbok
  • Jaroslav Petrbok
  • Jaroslav Petrbok
  • Jaroslav Petrbok (3)
  • Jaroslav Petrbok
  • Jaroslav Petrbok (4)

(1) Obrázek Káji Saudka - Speleo 9, 1992.
(2) Článek J. Petrboka o Damilu v Národní politice, smutný rok 1941.
(3) Petrbok s mamutí stoličkou v Chlupáčově sluji na Kobyle
(4) Jeskyně Nad Kačákem, stav na počátku Petrbokových výzkumů kolem roku 1930, foto J. Petrbok.

Joachim Barrande

Joachim Barrande se narodil v roce 1799 v jihofrancouzském městečku Saugues. Několik let pak projektoval a stavěl mosty. V roce 1826 byl povolán ke dvoru, kde učil matematiku a přírodní vědy Jindřicha hraběte z Chambordu, vnuka francouzského krále Karla X. Po červencové revoluci v roce 1830 doprovázel Barrande Jindřicha do Anglie, Skotska (zde se seznámil s paleontologem Roderickem Murchisonem a pravděpodobně poprvé se začal více zajímat o paleontologii) a nakonec roku 1831 do Čech, kde s ním sídlil nejprve na zámku Buštěhrad a poté na Pražském hradě. Hrabě Kašpar ze Šternberka požádal Joachima Barranda, aby posoudil možnost stavby koněspřežné železniční trati k uhelným pánvím u Radnic a Plzně. Během průzkumu trasy narazil Barrande u obcí Skryje a Týřovice na břidlice plné prvohorních zkamenělin, zejména trilobitů. Naučil se česky, sestavil skupinu poučených dělníků a sběračů, které posílal na vybraná místa těžit zkameněliny. Barrande intenzivně opakovaně procestoval střední Čechy a mapoval území, které v prvohorách pokrývalo mělké moře. Zvláštní pozornost věnoval okolí Prahy směrem na jih a západ – až k Berounu, Rakovníku a Příbrami. Zároveň podnikal cesty po evropských nalezištích, aby mohl jednotlivé vrstvy českého siluru porovnat. Aktivním zůstal do konce života, když ještě jako osmdesátník fáral do příbramských rudných dolů v hloubce zhruba 1000 metrů pod zemským povrchem (v té době šlo o nejhlubší hlubinný důl na světě). Již necelý rok po jeho smrti (1884) byly po něm pojmenovány Barrandovské skály v Praze a na nich byla odhalena masivní 4,8 metru dlouhá a 1,5 metru vysoká železná pamětní deska s jeho jménem. Oblast zahrnující místa, odkud získával zkameněliny, byla geology na jeho počest pojmenována Barrandien.

  • Barrande
  • Barrande (1)
  • Barrande
  • Barrande (1)
  • Barrande
  • Barrande (1)
  • Barrande
  • Barrande (1)
  • Barrande
  • Barrande (2)
  • Barrande
  • Barrande (3)

(1) Národní muzeum
(2) Joachim Barrande je autorem největšího díla v oboru paleontologie, které sepsal jediný badatel - 22 svazků Systeme silurien du centre de la Boheme, které vyšly v letech 1852-1881. Popsal zde a vyobrazil 3560 druhů živočichů z českých starších prvohor. Motto každého svazku zní "To je to, co jsem viděl". Dalších sedm svazků dokončených až po Barrandově smrti vyšlo v letech 1887-1911. Celé toto dílo je uloženo ve sbírkách Národního muzea.
(3) Pamětní deska J. Barranda na 30. patře dolu Vojtěch - Vlastivědný sborník Podbrdska 8*9

Geologie

Geologickou historii Českého krasu můžeme sledovat od starších prvohor. Tehdy, na počátku ordoviku, před zhruba 500 mil. let, vniklo moře do nejdříve poměrně úzkého mořského průlivu tzv. pražské pánve, který vznikl v místech, kde poklesla zemská kůra porušená zlomy. Na dně zalité deprese se začala usazovat souvrství písčitých a jílových hornin. Chladnější moře, ležící ve vyšších zeměpisných šířkách na jižní polokouli, bylo plné života. Nejčastěji v něm žili trilobiti, ramenonožci a ostnokožci. Koncem ordoviku se moře díky světovému zalednění několikrát silněji ochladilo, což způsobilo veliké vymírání fauny. Ještě na konci ordoviku, před více než 435 mil. let, došlo k oteplení, rychlému tání kontinentálních ledovců a vyraznému zdvihu hladiny moří. Tím vznikaly hlubší, nevětrané pánve, ve kterých se usazovaly černé břidlice, typické pro spodní část siluru. Blízko mořské hladiny, kde bylo více kyslíku, se vznášeli planktonní graptoliti, jejichž hojné zbytky dnes nalézáme v těchto břidlicích. V průběhu siluru propukla v pražské pánvi unikátní silná sopečná činnost, při které vznikla vulkanická centra zřejmě zasahující až nad hladinu. Svědčí o tom nálezy bohatého společenstva spor primitivních suchozemskych rostlin, patřící k nejstarším na světě. Deska zemské kůry s pražskou pánví se pohybovala severním směrem a postupně se dostávala do mírného a subtropického pásma. Takové životní podmínky byly mimořádně příznivé pro rozvoj teplomilné mělkovodní fauny, která obývala svahy vulkánů. S vyjimkou nejhlubších částí pánve začala sedimentace vápenců a jejich usazování prakticky bez přerušení pokračovalo až do středního devonu. Především devonské vápence později zkrasověly a nyní tvoří jádro Českého krasu. V jihozápadní části, v okolí Koněprus, během spodního devonu (zhruba pred 410 miliony let) dokonce vznikl opravdový útes, podobný dnešním korálovým útesům. Začínající horotvorná činnost nadzvedla terén a na konci středního devonu, před 370 mil. let, moře ustoupilo. Během variské orogeneze byly usazené horniny stlačeny, zprohybány do vrás a porušeny zlomy. Území Českého krasu se tak stalo součástí rozsáhlého evropského variského horstva. Český kras byl tehdy souší a zůstal jí téměř 300 mil. let. To je dostatek času k tomu, aby eroze uhladila kopcovitý reliéf do roviny. V této době se již pravděpodobně dostaly k povrchu také vápence usazené v prvohorách a začalo probíhat první krasovění.

V období svrchní křídy (v mladších druhohorách, před 98 miliony let) bylo území nejprve pokryto rozsáhlými deltami řek s hojnými močály a posléze naposledy zalito mělkým teplým mořem. Po ústupu křídového moře se území Českého krasu již natrvalo stalo souší.

Z konce třetihor se dochovaly hlavně říční usazeniny, které nalézáme v různých nadmořských výškách. To dokazuje, že již v té době, zhruba před 4 až 5 miliony let, toky vyhloubily údolí hluboká nejméně 140 m.

V průběhu čtvrtohor se vytvořil reliéf Českého krasu podobný dnešnímu. Řeka se zahlubovala postupně a v závislosti na střídání ledových a meziledových dob vytvořila řadu terasových stupňů. Na některých zanechala i písčité a štěrkovité usazeniny. (volně podle Český kras, Geologie chráněných krajinných oblastí České republiky, P. Budil a O. Jager)

  • Berounský geopark
  • Pražská pánev Barrandienu (1)
  • Berounský geopark
  • geologický profil Pražskou pánví Barrandienu (1)
  • ordovik
  • ordovik (2)
  • silur
  • silur (2)
  • devon
  • devon (2)
  • leták AOPK
  • geologický leták AOPK

(1) Geopark Barrandienu - Beroun. Součást místního muzea.
(2) Panely v Národním muzeu věnované širšímu Barrandienu.

Květena

Složení zdejší květeny a vegetace bylo a je ovlivňováno pestrým geologickým (převážně vápencovým) podkladem, specifickou geomorfologií krajiny, sousedstvím teplejších a sušších regionů xerotermní květenné oblasti a v neposlední řadě i lidskou činností a osídlením. Krasový fenomén souvisí se zvláštním zvětráváním vápenců a jejich jednostranným chemismem, stejně jako se specifickým vývojem půd. Říční fenomén Berounky a jejích větších přítoků zvyšuje celkovou stanovištní pestrost a znásobuje účinek krasového fenoménu. Pro oblast je charakteristický výskyt jednak teplomilných a suchomilných submediteránních druhů rostlin, jednak druhů středoevropské lesní květeny. Prolínání těchto dvou nejvýznačnějších různorodých prvků je umožněno tím, že denudací byly obnaženy tvary, které vznikly při dávném variském vrásnění. Na některých místech jsou totiž vrstvy vápenců, které původně sedimentovaly ve vodorovné poloze, skloněny v úhlu 30° k jihu. Na takových lokalitách se kombinují dva faktory: velice mělký půdní profil tvořený pouze primitivní protorendzinou, protože vytvořené půdní částice neustále sklouzávají po hladkých vápencových plotnách, a velice teplé mikroklima na příznivě skloněném jižním svahu,který absorbuje sluneční záření dopadající po velkou část roku kolmo na tento úklon svahu. Za těchto podmínek se nemohou trvale uchytit dřeviny středoevropského listnatého lesa a vzniká zde přirozené, ekologicky podmíněné bezlesí. To umožnilo existenci řady reliktních stanovišť - skalních stepí, xerotermních trávníků a lesostepí, které mozaikovitě zpestřují mírně zvlněnou krajinu habrových doubrav.(volně podle P. Špryňar, Český kras, Geobotanický průvodce po Čechách)

3D model Českého krasu

  • 3D model Českého krasu
  • 3D model Českého krasu

Komentáře (připomínky čtenářů):

Zatím není vložen žádný příspěvek

Stránka:  1 

Vaše jméno: 
Váš vzkaz:
Sem prosím napište textově kolik je 3+4, je to ochrana proti spamu: